Dětství strávil v Londýně, dlouho žil v Torontu, aby se nyní usadil ve švýcarském Lausanne. Thomas George Baťa, sedmdesátiletý vnuk zakladatele obuvnické dynastie, má přesto vřelý vztah ke Zlínu. Kdykoli sem přijede, připomene si, že právě na východě Moravy výjimečný příběh začal.
„Když se podíváte na to, co všechno dědeček dokázal, zjistíte, že jde o něco úžasného,“ poznamenal Baťa III.
„Tomíkův“ syn většinu kariéry pochopitelně strávil v rodinném byznysu. Už v sedmnácti prodával boty na Jamajce, později se začlenil do managementu firmy a dvakrát působil jako generální ředitel. Až do loňského léta byl členem představenstva, nyní vede organizaci s názvem Bata Family Holdings, která se stará o rodinné dědictví.
Vaše nejnovější návštěva Zlína souvisela s 25. výročím návratu značky Baťa na český trh. Jak často sem jezdíte?
Teď už méně než dříve. Většinou je to jednou za rok, ale někdy přijedu i několikrát ročně.
Jaký je vůbec váš vztah k městu, které se stále hlásí k baťovskému odkazu?
Poprvé jsem přijel do Zlína v roce 1978, kdy Kanada hrála v Československu mistrovství světa v hokeji. Byl jsem prvním členem rodiny, který sem dorazil od konce války. Pamatuji si to jako velmi zvláštní zážitek, protože nikdo nevěděl, kdo jsem. Potom jsem se vrátil po revoluci, kdy táta znovu rozjížděl byznys. Mým úkolem bylo zařídit, aby se to rozběhlo co nejrychleji. Tehdy jsme přemýšleli, kde zřídit centrálu pro střední Evropu – jestli v Praze, nebo ve Zlíně, což dávalo větší smysl. Bylo to někdy v roce 1991, nebo 92, tehdy to všechno začalo. Nakonec jsme se rozhodli mít centrálu ve Zlíně, první kancelář byla v hotelu Moskva. Naučil jsem se toho v těch letech hodně.
Jak se vám současná podoba města líbí?
Hodně se mění. Když jsem přijel poprvé, velký problém byl s dostupností. Bylo to strašné. Nyní je to mnohem snazší. Nejde jen o dálnici, není to už tak nebezpečné. Dříve jsem sem jezdíval v malé staré škodovce. Myslím, že jste také vděční za univerzitu, která je úžasná. Trochu jsme do ní zainteresovaní díky mámě a tátovi, kteří byli ve správní radě. To, co se odehrává v centru města, je rovněž fascinující.
V posledních letech se diskutuje o budoucnosti továrních budov, které nechal postavit váš dědeček. Hlavně památkáři je chtějí zachovat, naopak spoustě lidí by nevadilo, kdyby se zbouraly. Co si myslíte vy?
Když se podíváte na zrekonstruované budovy, jako je 14–15, nebo na univerzitní budovy, tak jsou to v podstatě nové budovy. Jsou úžasně opravené. Je důležité udržet architektonický styl v novém provedení, v novém pohledu. Ale renovovat staré budovy z 30. let je příliš drahé. Dá se to udělat, ale proč? Myslím, že jde především o udržení architektonické integrity. Můj syn mi říkal, že praděda byl vynikající podnikatel. Ale realita je taková, že od té doby přišlo mnoho dalších velkých podnikatelů. Už je to dlouho. Jeden pán z Harvardské univerzity udělal skvělou studii o baťovských městech ve světě. Máme několik historicky cenných firemních pozemků, třeba v Holandsku, a nejsou velké. Je otázkou, jak jim zajistit historickou ochranu, jak z toho něco vytvořit. Viděl jsem bohužel už mnoho měst, která zničila svá dědictví minulosti.
Ve zlínských domcích postavených pro dělníky žijí lidé doteď. Jste hrdý, že je stále využívají?
Ano. Ale to je místo, které nám už nepatří. Ve Švýcarsku je malé město, kde se udržuje historický park s domy. Je však jasné, že tento architektonický styl už lidé nechtějí.
Zmínil jste spolupráci se zlínskou univerzitou. Jak vypadá a v čem je pro vás výhodná?
Spolu se synem (Thomas Archer Baťa nyní žije v Praze, odkud vede celosvětový marketing firmy – pozn. aut.) se snažíme najít projekty, na kterých bychom mohli spolupracovat. Týká se to hlavně technologie, na univerzitě mají designová a výzkumná centra. Je to skromné, ale nějak se začít musí.
Thomas George BaťaSyn Tomáše Bati mladšího se narodil 13. února 1948 v Curychu. Dětství prožil v Londýně, kam jeho otec po válce na čas přesunul centrálu. Bakalářský titul získal na univerzitě v Torontu, následně pokračoval na Harvardu, kde získal titul MBA. Pro firmu Baťa začal pracovat už v 17 letech, kdy prodával boty na Jamajce. Celou firmu vedl v roli generálního ředitele dvakrát. Poprvé od roku 1984 do začátku 90. let, podruhé v letech 2001–09. V letech 2001–15 byl předsedou představenstva. Nyní je předsedou Bata Family Holdings, který se stará o rodinné dědictví. Žije ve švýcarském Lausanne, s manželkou Sarah má dvě děti, Thomase a Charlotte. Jeho koníčky jsou lyžování a cestování. Má kanadské a švýcarské občanství. |
Hodláte využít zdejší talenty ve své globální firmě?
Byznys se hodně změnil od výroby směrem k marketingu. Dají se tu najít talenty právě v této oblasti. Dříve se ve Zlíně organizovaly obuvnické kurzy, ale tohle už se nevrátí. Takže je lepší zaměřit se na talentované lidi v jiných oblastech. Musíme se víc soustředit na všechno, co souvisí s interakcí se zákazníky, dodavateli a dokonce i se zaměstnanci. Je jedno, jestli je to ve Zlíně nebo v Praze. Myslím, že Česko má v tomto ohledu skvělé firmy.
Co si myslíte o dědictví svého dědečka? Dá se podle vás takové velkolepé dílo opakovat?
Když se podíváte na vše, co se stalo, tak zjistíte, jak úžasné to je. Občas se nás někdo ptá, co by se dělo, kdyby pořád žil. Myslím, že by to bylo těžké. Trh se změnil, svět se změnil, jak se tomu přizpůsobit? Ale stejně: většina úspěchu firmy na určitých trzích vychází z toho, co vzniklo ve 30. a 40. letech. Je to výhoda, kterou máme, protože lidé naší značce věří. Mladí lidé se možná tolik nebojí zkoušet nové věci a značky. Ale kdo z dnešních firem by byl schopný udělat to, co udělal on?
Jednu továrnu máte i v Česku, konkrétně v Dolním Němčí. Jak důležitá pro vás je?
Měla by být velmi důležitá. Česko momentálně není centrem výroby obuvi, ale myslím, že je důležité, abychom měli nějakého českého dodavatele, který by byl schopný rychle reagovat na poptávku. Její úroveň je velmi dobrá už přes deset let, možná je momentálně trochu složitější pro ni najít správné řešení. Tato továrna nemá velký strategický význam, ale je pro nás důležité udržet zaměstnance na současné úrovni. V této oblasti se nabízí mnoho atraktivnějších pracovních pozic, zvlášť těch, které souvisejí s technologiemi, ale budeme se snažit udržet část výroby v Evropě.
Myslíte si, že výroba bot se někdy může změnit, nebo bude vždy převážně ruční?
Když se podíváte na sportovní obuv, mění se celé pojetí kožených bot. V takových výrobcích ubývá šití, ale stále tam zůstává hodně ruční výroby a pořád je to složitý trojrozměrný produkt, přestože má daleko nižší cenu a životnost než třeba některé součástky v autech. Myslím, že problém nebude v ceně. Bude spíše ve schopnosti řídit velké továrny a najít lidi ochotné v nich pracovat.
Když jste v oboru začínal vy, taky jste vyráběl boty. Dokázal byste to ještě dnes?
Musím přiznat, že už jsem opravdu dlouho žádnou neudělal, ale je pravda, že po každém zaměstnanci chceme, aby vyrobil botu. A lidé zjistí, že je to velmi zábavné a že si pak můžete říct: Vytvořil jsem botu! Myslím, že by si takovým cvičením měl projít každý, kdo pro nás pracuje.
Vaše firma nedávno oslavila 25 let od návratu do České republiky. Jak tuto éru hodnotíte?
Je to vzrušující a probíhá to dobře. Svět se mění, všichni musíme hledat nový obchodní model a podle mě jsme na dobré cestě k jeho nalezení. Nemáme žádné hlavní sídlo v pravém slova smyslu. Ale určitě nám pomáhá opravdovost a silný příběh. Neznám nikoho, kdo by neměl rád Česko. Když přijedou cizinci do Prahy, jsou u vytržení. Takže jedním z cílů, kterých by měl náš management dosáhnout, je vybudovat silnou základnu v Česku. Protože to je podle mě výhoda a způsob, jak se odlišit, jak být jedineční. Doufám, že na tom náš tým bude stavět.
Je pro vás důležité být v Česku i kvůli kořenům a tradici?
Věřím, že to je důležité. A je to taky podstatná konkurenční výhoda být přítomen v Praze, mít tam prodejnu. Takže rozhodně to svůj význam má.
Jak vidíte budoucnost obuvnictví?
Lidé budou nadále kupovat boty. Je úžasné, jak se mění přístup mužů. Dříve to byla doména žen. V dnešní době se o boty mnohem více zajímají i pánové. Trh je tedy velmi dobrý. Lidé dnes určitě více chtějí ležérnější styl. Otázka je spíš to, jakým způsobem se budou boty prodávat. Jsem vážně překvapený, kolik zákazníků nakupuje přes internet, to bych nikdy nečekal. Musíme najít cestu, jak prodávat výrobky, které jsou něčím výjimečné a nedají se najít u konkurence. Je to skvělý obor a rychle se mění, třeba tím, že do něj vstoupily i oděvní firmy, jež také nabízejí boty.
Nosíte jen boty od Bati?
Většinou ano. Ale občas si vezmu i Nike nebo Adidas, protože jsou velmi inovativní. I moje žena obvykle nosí naše boty.
Váš otec v jednom rozhovoru prohlásil, že se u lidí často dívá na boty. Děláte to také?
Pokud se moc dívám po ženách, tak se na mě manželka zlobí. (smích) Ale zpravidla se u lidí opravdu zaměřuji na boty. Když jedete metrem v Londýně nebo v New Yorku, cestující nemají na nohou nic zvláštního. To si vždycky říkám: A kam tedy lidé nosí všechny ty zajímavé modely? Každopádně boty jsou něco, co fascinuje téměř každého.
Některé firmy začínají přesouvat výrobu z Asie zpátky do Evropy. Jaký na to máte názor?
Myslím, že to bude velmi pomalý proces. Za výrobou bot pořád stojí hodně lidské práce. Třeba trička by se dala vyrábět i v Evropě, ale pokud už by to byly košile na zapínání, byla by nutná speciální technologie, a ta je opravdu drahá. K nějakému přesunu zřejmě dojde, půjde o země jako Rumunsko, Španělsko nebo Portugalsko.
Máte rád sport, že?
Samozřejmě. Proč?
Ve Zlíně na fotbalových i hokejových zápasech se stále skanduje SK Baťa. Je to věc, na kterou můžete být pyšný?
To je skvělé. Ale trochu odbočím. V současnosti mi dělá starost jiná věc – bitcoiny. Objevil se totiž jeden, který se jmenuje Baťa. Jednou jeho hodnota stoupne, jindy klesne. Jenže my s tím nemáme nic společného, tak jsem se ptal našeho právníka, jestli je možné to nějak zastavit. Beru to však z té lepší stránky, je úžasné, že tolik lidí zná jméno naší firmy. Na tom se dá stavět.
Už nejste v čele firmy, jako tomu bylo před pár lety, ale pořád se hodně zapojujete do jejího chodu. Jak konkrétně?
Teď mám na starosti přerod naší společnosti. Dívám se na ni shora. Není dobré zůstat ve vedení moc dlouho. Ostatně můj syn a jeho spolupracovníci tomu rozumějí lépe než já. Dohlížím na to, aby změny, pokud nějaké nastanou, byly k lepšímu. A aby zaměstnanci firmu posouvali dál, aby přicházeli s novými nápady, aby se nevytratila kreativita. Tohle bude má role příštích pár let a jsem s ní velmi spokojený, protože nemusím denně sledovat prodeje bot, tuhle práci zkrátka můžu přenechat jiným. Takže nemusím činit rozhodnutí každý den, ale můžu nad věcmi déle přemýšlet a posuzovat je z dlouhodobějšího hlediska.
