Jako malý kluk chtěl být zdravotním bratrem. Nakonec se však vydal úplně jiným směrem, jeho profesní dráhu ovlivnil dědeček, čalouník. „Občas jsem dědovi v dílně pomáhal a on si všiml, že mám pro řemeslo talent, a tak bylo rozhodnuto,“ vzpomíná Petr Kupka. Vyučil se jako čalouník – dekoratér. „Bylo to výběrové učiliště, prospěch musel být do dvou celých, musel jsem složit talentové zkoušky, jestli mám prostorové vidění, rozumím geometrii a umím číst z výkresů,“ popisuje. Po škole nastoupil do Dřevovýroby Ostrava, do podniku, pro který se vyučil. Později si doplnil pedagogické minimum a působil na učilišti jako mistr odborného výcviku.
Hana Kupková nikdy o soukromém podnikání neuvažovala. „Vyrůstala jsem v totalitě, a ve škole nás učili, že podnikatel je kapitalista a vykořisťovatel,“ říká s úsměvem. Vše se ale změnilo, když se poznali a vzali se. To bylo před třiceti lety.
Co bylo hlavním impulsem a bylo to těžké rozhodování vydat se na dráhu soukromého podnikání?
Hana: Důvod byl jednoduchý, neměli jsme peníze. (smích) To bylo v roce 1990, narodil se nám první syn Tomáš, já byla na mateřské, manžel pracoval na učilišti.
Petr: Vlastně o tom rozhodla moje bývalá šéfová. Celý školní rok jsem za ní chodil, kdy mi přidá, že se mi narodilo dítě. Nepřidala mi ani korunu. Já jsem ale uměl řemeslo a tak jsme si řekli, proč to nezkusit.
Jaké byly začátky?
Petr: Měli jsme malou dílnu o 16 m² a čalounili jsme. Pohovky, postele, židle, prostě všechno, co zákazníci požadovali
Hana: Tenkrát začaly v Ostravě vycházet tištěné inzertní noviny, já jsem uveřejnila inzerát a zákazníci se hlásili. Ale každý nový kus nářadí nebo stroje se musel zaplatit. Neexistovaly hypotéky, úvěry, to vše bylo v plenkách. Na co jsme si nevydělali, to jsme neměli. V té době se nám narodil druhý syn Ondřej. Mladá rodina a firma na počátku své kariéry. Vůbec to nebylo jednoduché
Petr: Pak nás oslovil kamarád, který měl truhlářství, a začali jsme společně vyrábět manželské postele. On vyrobil základ a my jsme čalounili a hotové výrobky jsme dodávali do obchodů po celé severní Moravě.
Hana Kupková (55)Vystudovala Střední ekonomickou školu v Ostravě. Po škole nastoupila jako THP (technicko-hospodářský pracovník) do Bytostavu Ostrava. V roce 1991 začala společně s manželem podnikat. Je vdaná a má dva syny (26 a 30 let). |
Díky postelím jste firmu rozšířili.
Petr: V podstatě ano, po čalouněných postelích byl po revoluci doslova hlad, trh byl nenasycený. Jednu dobu jsme nedělali nic jiného než letiště.
Hana: Přestěhovali jsme se do větších prostor, přijali jsme zaměstnance, měli jsme jich až 17.
Petr: Mimochodem většinou to byli moji učni.
Neuvažovali jste o tom, že skončíte? To zní skoro jako pohádka o podnikatelském úspěchu. Ale já vím, že přišly problémy…
Petr: Poptávka po postelích začala klesat, když se na trhu objevila řada levných prodejen nábytku. A pak přišla povodeň.
Hana: Pod náma jsou dílny, a tam se voda zastavila 15 centimetrů od stropu. Na výšku čtyři metry vody. Všechno zůstalo pod vodou, veškerý materiál, auta, prostě všechno. Firma musí vyrábět, a my pět měsíců stáli, protože jsme vysušovali, uklízeli, opravovali. Navíc povodeň nepostihla jen nás, ale i řadu dalších společností, a my jsme najednou neměli zákazníky.
Petr: To v žádném případě, v tu dobu jsme si řekli, že se potřebujeme odlišovat a dělat něco, co ostatní neumí, což bylo čalounění tradičními technologiemi.
Hana: Byl to risk, ale zkusili jsme to. Vyrobili jsme repliku prvorepublikové sedačky. Byla kvalitní a luxusní, naše nejdražší. Trochu jsme se báli, že bude neprodejná, ale ujala se. Lidé chtěli kvalitu.
Vyrábíte ji pořád?
Hana: Ano, vyrábíme. A nabídku nabídku pohovek a křesel z „první republiky“ postupně rozšiřujeme. Věnujeme se i restaurování a přečalouňování, provádíme čalounické práce ve veřejných i soukromých interiérech, vyrábíme válce a další pomůcky pro postižené děti.
Kdo je u vás šéf?
Hana: Šéfem je manžel, přestože je i u rozhovoru a kávy v montérkách. I když je šéf, je v dílně a vyrábí. Kreslí projekty, připravuje cenové nabídky a celou výrobu vede. Já mám na starosti dodavatelsko-odběratelské vztahy. Vyhledávám nové zákazníky, designéry, architekty v našem oboru, účastním se seminářů, výběrových řízení, výstav, workshopů. Zajímá mě, komu a kde můžeme být užiteční. A když je potřeba, sháním nové materiály do výroby.
Petr Kupka (57)
|
Podnikáte třicet let, v čem je podle vás tajemství úspěchu?
Hana: Musíme táhnout za jeden provaz. Můžeme mít každý jiný názor, ale vždycky se musíme na něčem dohodnout. Bez kompromisů to nejde. Ještě si nepamatuju, že by jeden z nás dvou udělal rozhodnutí, zásadní rozhodnutí, které by bylo úplně jiné, než rozhodnutí nebo názor toho druhého. Ale nejdůležitější je manželovo vzdělání a jeho dovednosti. Kdyby byl průměrný, nejsme tam, kde jsme teď. Takže vzdělání, praxe, no a potom už to jde samo. (smích)
Petr: Pokud chcete podnikat v řemesle, musíte se pořád učit. Přicházejí nové materiály, lidi chtějí jiné sedačky. A když chcete dělat něco nového, zjistíte, že na těch strojích, které máte, to nepůjde. Tak si ty stroje musíte obstarat. Musíte se přizpůsobovat trhu, musíte se učit. Ale hlavně vás práce musí bavit. Pro mě je řemeslo můj celoživotní koníček.
Hana: Dokud jsem nepoznala Petra, vůbec jsem netušila, o čem čalounění je. Ani ve snu by mě nenapadlo, že mě tato práce bude bavit třicet let. Nejhorší jsou stojaté vody. Tady denně řešíte něco nového, nové zákazníky, nové radosti i starosti.
Jaké máte teď starosti?
Hana: Potřebujeme nové zaměstnance, požadavek máme na úřadu práce už dva roky, ale nejsou lidi.
Petr: Lidí je dost, ale nic neumí. Tedy co se týče řemesla.
Hana: Chybí jedna generace řemeslníků. A je jedno, jestli se bavíme o čalounících, elektrikářích, pokrývačích. Jako by se mládež styděla jít do učení.
Petr: Ale to přece není ostuda, ba naopak. Když umím řemeslo, mám být na co hrdý. A to je naštěstí můj případ.
