Svět je postaven na důvěře: velká část situací, do kterých se v životě dostáváme, vyžaduje, abychom lidem kolem sebe alespoň trochu důvěřovali. Tedy věřili, že je pravda, co říkají, a mohli předvídat, jak se v určité situaci zachovají.
Příkladů je bezpočet. Pokud bychom nevěřili, že lidé ve své většině dodržují dopravní předpisy, nemohli bychom vyjet na silnici. Pokud bychom nevěřili, že na nás za nejbližším rohem nečíhá někdo, kdo nám chce ublížit, nemohli bychom možná ani vyjít z domu. A jestliže bychom nevěřili, že nám náš zaměstnavatel vyplatí na konci měsíce mzdu, velmi pravděpodobně bychom měli problém s nástupem do práce.
Důvěra jako základ vztahů
Bez vzájemné důvěry většinou nemůže dlouhodoběji přežít ani žádný osobní vztah. Pokud nemůžeme druhé straně (zcela) věřit, může se její chování stát pro nás, v krajním případě, téměř nepředvídatelné. Důsledkem může být sklon ji často, a možná i nadměrně, sledovat či kontrolovat, občas i pod vlivem představy, že její jednání nám škodí, i když se ve skutečnosti proti nám ničeho nedopouští.
Ve svém sklonu důvěřovat ostatním se lidé často liší. Buď věří téměř všem, kteří jejich důvěru (zatím) nezklamali, a někdy dokonce i poté. Nebo naopak věří jen těm, kteří si jejich důvěru na základě dlouhodobých zkušeností získali a plně zasloužili.
Jan Urban (1953)
|
Oba přístupy mají však svá negativa. Když jsme se svou důvěrou až příliš opatrní, může se stát, že nám ani druzí nebudou příliš věřit. Vztah vzájemné důvěry s nimi si tak možná nevytvoříme nikdy. A pokud jsme naopak ve své důvěře příliš štědří, můžeme se snadno a někdy i opakovaně spálit, či alespoň podlehnout manipulaci.
Jak však poznat, komu věřit lze, a komu nikoli? A to nejen pokud jde o to, co říká, ale i o to, zda má tendenci dodržovat své závazky, nebo obecně přijímaná pravidla chování?
Pomoci nám mohou určité projevy, které nedůvěryhodné lidi charakterizují. Těch hlavních je zpravidla pět a často se vyskytují společně. Ke spolehlivému rozpoznání nedůvěryhodnosti však většinou stačí, když zaregistrujete dva až tři z nich.
1. Lžou sami sobě
Jedním z nejvýraznějších způsobů chování nedůvěryhodných lidí je to, že způsob, kterým o sobě mluví a sami sebe vidí, neodpovídá skutečnosti. Nechápou tak zpravidla ani skutečné dopady svých činů.
Důvodem bývá, že se své chování snaží vnímat či interpretovat tak, aby bylo v souladu s jejich přáními či představami o sobě samých. Často i proto, že podléhají narcismu, a své jednání vidí jen ze své perspektivy. Na výtku v tomto směru reagují pak velmi citlivě.
Příkladem je člověk popisující sebe samého jako tichého, vyhledávajícího klid a harmonii, jehož skutečné jednání je rušivé, arogantní a konfrontační. Je nasnadě, že člověk, který takto jedná, nebude ani příliš důvěryhodný.
2. Obviňují ostatní z toho, co sami dělají
Nedůvěryhodní lidé mívají zvyk přisuzovat ostatním to, čeho se sami dopouštějí. Často je tak obviňují z jednání, kterým se vyznačují sami, nebo k němuž se sami chystají.
Příkladem je šéf, který obviňuje zaměstnance, že si hledá nové zaměstnání, a nepracuje proto s plným nasazením. Zaměstnanec je však v své práci spokojen, snaží se ji vykonávat, jak nejlépe umí, nové zaměstnání nehledá, ani to nikdy nenaznačil, a obviněními šéfa je zmaten. Po čase se však ukáže, že nové zaměstnání si naopak hledá šéf.
Pokud se ocitnete v situaci, kdy vás někdo téměř trvale obviňuje z něčeho, co není pravda, je velmi pravděpodobné, že na vás promítá své vlastní skryté záměry. Velmi pravděpodobně jste se setkali s člověkem, jehož prohlášením ani dodržení toho, k čemu se zavázal, nelze příliš důvěřovat.
3. Porušují důvěrnost
Jde o obdobu dětského jednání – situace, kdy se dítě zaváže, že zachová určité tajemství a nikomu se o něm nezmíní. Často tak činí ovšem proto, aby při první příležitosti mohlo tajemství někomu prozradit. Když to vyjde najevo, brání se tím, že tajemství vyzradilo jen jednomu člověku.
Nedůvěryhodní lidé takto postupují i v dospělém věku. Přestože se s druhou stranou dohodnou, že určité skutečnosti či informace neprozradí, jejich důvěrnost porušují. Důvodem, který je k tomu vede, je zpravidla snaha získat určité výhody.
Rozpoznat tento sklon zpravidla není složité. Člověk, který jím trpí, má totiž zpravidla potřebu svěřovat se s důvěrnými okolnostmi, které mu druzí sdělili, i nám. Když se tak zachová, můžete si být jisti, že se bude podobně chovat i k vám. Proto když zjistíte, že určitý člověk porušuje důvěrnost informací, okamžitě ho zařaďte mezi nedůvěryhodné. A to bez možnosti „získat druhou šanci“.
4. Trpí nedostatkem empatie
Nedostatek empatie čili schopnosti vnímat pocity druhých je ze všech vlastností nedůvěryhodných lidí tou nejzávažnější. Je i vlastností, která je téměř všem nedůvěryhodným lidem společná. Spojuje totiž lidi, pro které se svět točí jen kolem nich, a druzí je až na výjimky nezajímají.
Důvod, proč vede k jejich nedůvěryhodnosti, spočívá v tom, že je při jejich jednání či vztahu k druhým zbavuje téměř jakýkoli bariér. Porušení svých závazků buď nevnímají, nebo mají zvyk si ji racionalizovat, tedy sami před sebou zlehčovat či ospravedlňovat. Většinou tím, že je bagatelizují, případně zdůvodňují svými vlastními potřebami. Snadno si tak ospravedlní i to, že svým jednáním druhé poškodili nebo jim ublížili.
Snadný způsob, jak tyto lidi rozpoznat, je sledovat, jak zacházejí s časem druhých a jak jednají s těmi, kteří jim nemohou nic zvláštního poskytnout, případně jak jednají se těmi, o kterých se domnívají, že se jich nemusí obávat. Zájmy těchto lidí chápou jako nedůležité a zpravidla je nevnímají, a nejsou ani schopni jim naslouchat.
Tato skutečnost má i velmi praktické využití. Firma, která usiluje o to, aby její manažeři byli pro své zaměstnanci či obchodní partnery důvěryhodní, by se při jejich výběru měla na tento rys zaměřit.
5. Jsou emocionálně nestálí
K rysům lidí, jež nevynikají důvěryhodností, patří i sklon k emocionální nestálosti a častým změnám emocí. Totéž platí o lidech majících problém své emoce kontrolovat. Oba rysy mají za následek, že nestálá bývají i jejich rozhodnutí.
Nedůvěryhodní mohou být pochopitelně i lidé emocionálně stálí. U lidí, jejichž emocionální stavy kolísají, však bývá jejich nedůvěryhodnost podstatně silnější. Změny emocí je vedou k tomu, že mění i své sliby, často jich brzy litují nebo si svými sliby nejsou již po krátké době jisti.
Často si nejsou jisti ani tím, proč provedli určité rozhodnutí, a jsou tak i snadněji ovlivnitelní vnějšími okolnostmi. Změně názorů přitom často propadají, i pokud jde o hodnocení ostatních. Jejich názory na druhé tak často kolísají i mezi velmi příznivými a zcela negativními.
Na změně vlastního názoru není pochopitelně nic špatného a své názory měníme čas od času všichni. Když ale někdo mění své názory příliš často, nejde o člověk, kterému se dá příliš důvěřovat.
Na závěr jedno doporučení. Lidé, kteří význam důvěry chápou, cení si jí a snaží se, aby byla vzájemná, mohou propadnout pokušení jednání nedůvěryhodných lidí změnit. Tato snaha však může vyžadovat značný čas i úsilí a nemusí dopadnout šťastně. Nedůvěryhodní lidé totiž nerozumí významu důvěry, a ani si důvěry příliš necení.
Pokud se potkáte s někým, u koho se jasně projevují dva nebo více výše uvedených rysů, pečlivě zvažte, do jaké míry si vaši důvěru zaslouží. Většinou je lepší předpokládat, že tomu tak není.
