Kdy jste se naučila šít?
Šít, plést, vyšívat mě učila od mala bezdětná sousedka a tak maminka rozhodla, že se půjdu vyučit švadlenou, i když já chtěla být kadeřnice. Na učňáku to nebylo podle mých představ a když jsem pak nastoupila do práce, zbyly pro mě jen opravy. Že bych se dostala k šití nějakého oblečení, o tom nemohla být řeč.
Vyřešila jste to nějak?
Po odchodu na mateřskou dovolenou jsem bezpečně věděla, že se do práce už nevrátím.
Na šití jste ale podle všeho úplně nezanevřela. Co bylo po mateřské?
Manžel pracoval sedm dní v týdnu a já vychovávala děti a večer šila. Jednoho dne v roce 1992, to jsme už měli tři děti, zazvonila sousedka z vedlejšího domu a poprosila mě, zda bych jí nepomohla se zakázkami pro vznikající firmu s cyklistickým oblečením v Táboře. Já souhlasila a na půjčku jsem ihned koupila šicí stroj a zařídila si dílničku v ložnici. Práce byla nárazová, tak jsem šila i různé jiné zakázky. Byl to takový malý přivýdělek k mateřské. Dlouho to ale netrvalo a já s cyklistickým oblečením skončila.
A co bylo dál?
Pro svoje děti jsem šila vždycky, dokonce jsme s manželem vyrobili dětský sportovní kočárek pro dvojčata. Manžel mi svařil konstrukci a já našila barevné sedačky a boudičky. Byl velmi originální. Když pak šly děti do školy, napadlo mě, že bych mohla šít i na jiné děti, že by to jejich maminky třeba přivítaly. A tak jsem navrhla dětskou kolekci, ušila pár setů a vozila je po obchodech. Zájem ze strany prodejců byl, ten ale skončil s příchodem Vietnamců. V konkurenci s jejich levným oblečením jsem neměla šanci stejně jako mnoho dalších.
Hana Markvartová (53)
|
Vím, že pak jste nějakou dobu pracovala ve firmě svého manžela. Jak se vám tam dařilo?
Kolem roku 2000 jsem podnikání ukončila a po úspěšném ukončení účetnického kurzu jsem se stala účetní v manželově instalatérské firmě. Nakupovala jsem materiál, jezdila s manželem po stavbách a pomáhala, jak se dalo. V roce 2008 manželovi na stavbě ukradli auto s nářadím a materiálem, a tak jsme skončili i tam. V té době se starší dcera chystala na lékařskou fakultu a já našla místo u velké firmy v reklamačním oddělení.
Co jste tam dělala?
Všívala jsem zipy do bund, což bylo velmi stereotypní a ubíjející. V té době si lidé začali naštěstí postupně uvědomovat, že nakupování nekvalitní levné čínské módy není to pravé ořechové, a tak vznikl jakýsi prostor pro nás poctivé české švadleny. Začít znovu podnikat jsem ale po svých zkušenostech nechtěla.
Přesto jste ale podnikat začala. Co vás přesvědčilo?
Přemluvila mě kolegyně, a tak jsem do toho šla znovu, tentokrát potřetí. V roce 2013 jsem ušila první tričko v dílně u kamarádky a našla portál Fler. Také jsem objevila trhy s českými výrobky. A protože oblečení je nejlepší si vyzkoušet, začala jsem jezdit se stánkem a prodávat venku. Tehdy se mi vrátily vzpomínky na to, jak jsem ve svých patnácti letech prodávala s maminkou na trhu zeleninu, kterou vypěstovala.
Neměla jste strach, že to zase dopadne špatně?
Samozřejmě ta obava tu byla, všichni mě od toho zrazovali. Manžel si myslel, že jsem se zbláznila. Šít trička? Vždyť jsou jich všude plné obchody, říkal.
Založila jste vlastní značku. Na co jste vsadila?
Chtěla jsem šít z bavlněných úpletů, věděla jsem také, že ne všichni mají konfekční postavu. Třeba já jsem vysoká, takže mi bylo většinou každé oblečení, které jsem koupila v obchodě, krátké a malé. A tak jsem vsadila na pohodlnost a ležérnost.
Postup je takový, že nejdříve si ušiji pro sebe, a pokud jsem spokojená a cítím se v novém kousku dobře, rozjedu malou sérii stejného typu. Všechno mé oblečení je založeno víceméně na jednom střihu, který dlouho upravuji, aby seděl.
Co všechno jste musela pořídit, abyste mohla rozjet svůj byznys takzvaně ve velkém? Jaké byly vstupní investice?
Jak už jsem řekla, začínala jsem u kamarádky v dílničce s mašinami z druhé ruky. Kamarádka zajišťovala výrobu a já balila a stála fronty na poště, abych balíky s oblečením odeslala. To trvalo asi rok, pak jsme se stěhovaly do větší dílny. Investice nebyla velká. Materiál jsme kupovaly po kouscích, a tak nám stále chyběl. Za všechny vydělané peníze jsme proto kupovaly materiál nový. Trvalo nějakou dobu, než se vše obrátilo k lepšímu.
Zažila jste něco, co vás v době, kdy se vám moc nedařilo, nakoplo?
S několika tričky a sukněmi jsem se tehdy vydala na trh do Brna. Ještě po cestě jsem na sukně rychle našívala knoflíky. Trh se konal ve staré rozpadlé továrně Vlněna. Já tam navěsila trička a čekala. A pak to přišlo. Všechno mé zboží zmizelo jako mávnutím proutku a já to chápala jako zázrak. Nikdy na to nezapomenu.
Dnes máte na svém kontě máte tisíce prodaných kusů. Kdy nastal ten zlom?
K lepšímu se to obrátilo, když jsem začala prodávat na Fleru. Každý den jsem seděla do noci u počítače a snažila se prodeji pomáhat, jak to šlo. Konkurence je tomto portálu veliká, i proto jsem po půl roce založila svůj e-shop, který si můžu nastavovat podle svých potřeb.
V čem se liší vaše výrobky od těch ostatních? Máte svůj vlastní rukopis
Střih mých triček je podkasaný, aby zakrýval bříško. To spousta žen oceňuje opakovanými nákupy. I sukně jsou zvláštní svým střihem. Navíc mají jednu velkou kapsu na kapesník nebo mobil. Pokud jde o šaty, ty jsem začala šít později, když je chtěla kamarádka. Tehdy mě napadlo sešít sukni a tričko a šaty byly na světě. Nově jsem začala šít také kalhoty. Velký úspěch má dlouhý svetrový kabát na zip, ve kterém lze chodit po celý rok.
Kolik kousků jste už prodala?
Na Fleru, kde to počítají, mám prodaných přes 12 tisíc, na e-shopu to odhaduji asi na 30 tisíc kusů. Prodávám také na trzích, takže přesný počet vám neřeknu, ale to číslo je obrovské. Dřív by mě ani ve snu nenapadlo, že je něco takového možné.
To všechno zvládáte sama, anebo máte nějaké pomocníky?
Momentálně je nás pět včetně mé druhé dcery, která vystudovala fakultu tělesné výchovy. Je na mateřské, a tak mi pomáhá. A protože zboží na internetu se prodává hlavně podle fotek, kromě spolupracovnic, které pomáhají s výrobou, mám také fotografa, vizážistku a samozřejmě krásné modelky.
Odkud berete látky a další komponenty? Máte nějaké své oblíbené dodavatele?
Podařilo se mi oslovit dodavatelku tisků na úplety, kterou jsem znala z minulých let podnikání. Látky a tisky připravuje pouze pro mě, a tak se mi daří odlišit se od ostatních. Za mě je nejlepší ze všech materiálů bavlna s elastanem.
Kde dnes šijete? Co všechno jste musela udělat, aby prostory odpovídaly vaším představám?
Jak jinak než náhodou. Jsou to čtyři, co manžel ležel po operaci kýly, a protože se nudil, projížděl inzeráty s realitami, kde ho zaujal dům vhodný pro firmu. Byl ale v hrozném stavu a já věděla, že jeho rekonstrukce by byla strašně nákladná. Nakonec jsem se ale do toho rozhodla jít a navštívila banku. Po dvou měsících oprav a úprav jsme mohli výrobu přestěhovat. Postupně jsme dům opravili celý, momentálně doděláváme oplocení, takže jsme skoro na konci.
Jak vás dnes tato práce živí?
Dnes mám něco, o čem jsem vždycky snila. Abych byla upřímná, s přibývajícími lety jsem se začala bát důchodového věku. Neustále jsem slyšela, že na můj důchod stát nebude mít peníze. I to byl důvod, proč jsem se do podnikání i přes předešlé špatné zkušenosti znovu pustila. A po čase jsem se uklidnila, protože už jsem si na důchod něco uspořila.
Co znamená název vaší značky?
Carri jsem zvolila podle Carrie Bradshaw. Jsem velká obdivovatelka jejích módních kreací v seriálu. A BOOm je prostě bomba.
Chtěla byste ještě něco dodat?
Moje maminka vždycky říkala, že švadlena je dobré povolání, protože oblékat se budou lidé vždycky. To ale nevěděla, že se všechna výroba přesune do Asie a u nás pro švadleny nebude práce. Velké české oděvní firmy i výrobci látek jsou pryč. A že šití není až tak jednoduché, si asi uvědomila spousta lidí při nedávném šití roušek.
