Je to pár let, co jsem se poprvé ocitla na home office, začínala jsem tehdy v novém zaměstnání. Práce z domova mi učarovala, a to i přes počáteční chaos.
Postupně jsem zkusila všechny cesty k tomu, abych byla spokojená já i můj zaměstnavatel: Zpočátku jsem v představách viděla sebe samu jako dokonalé spojení Magdaleny Dobromily Rettigové a středně zdatného ajťáka, takže bych se dokázala mistrně angažovat jak v kuchyni, tak u počítače. Plánovala jsem si výlet na rozkvetlou louku s notebookem na kolenou. Líbilo se mi, že bych mohla sedět ráno v noční košili, vyřizovat e-maily a u toho snídat. Proč ne, není to nikde zakázané.
Mohla jsem tušit, že to nedopadne. Pochopila jsem to v okamžiku, kdy byl čas oběda, já u počítače seděla v pyžamu, ale žaludek teprve volal po snídani. Zrcadlo mi podávalo drsné svědectví o absenci ranní hygieny. To zastínilo i pocit z dobře odvedené práce. Naštěstí mi brzy došlo, že abych se u počítače cítila dobře a odstranila bohémské manýry, musím se chovat tak, jako bych seděla v kanceláři. Takže sbohem, pyžamo!
Zpátky ke stolům, velí firmy nekompromisně svým zaměstnancům |
Zajela jsem hladce do běžných denních rituálů, které mě jinak provázely při dojíždění do práce. Uvědomila jsem si každodenní časovou úsporu, kterou jsem získala. V mém případě jsou to rovné dvě hodiny denně. To už je slušná doba, kterou mohu věnovat sama sobě, rodině, přátelům, koníčkům. Nastaveným rituálům jsem přizpůsobila i pracovní prostředí. Zajistila jsem si klidné místo, které není ve středu veškerého rodinného dění. A to se odráží i na výkonu.
Zpočátku se mi na stole hromadily hrníčky, skleničky a talířky, tápala jsem v přeházených papírech, hledala propisky. Dnes mám na pracovním stole jen ty nejpotřebnější věci.
V prvních dnech jsem byla do práce tak ponořená, že jsem se ani nedonutila najíst. Oběd jsem si ohřívala několikrát, než jsem ho vůbec snědla. Nyní už neobědvám u pracovního stolu, plně využívám polední pauzu. Vařím si den předem nebo si objednám jídlo s donáškou domů. Zcela zásadní jsou pro mě malé pauzy: na pár minut zavřu oči, na nic nemyslím, protáhnu se, vyvětrám nebo zajdu na balkon.
Svoji práci mám tak ráda, že jí věnuji čas navíc. Umím však i odpočívat. Práci z domova totiž vůbec není nutné přežít, ale užít si ji.
