Proč podle vás banky při základní úrokové sazbě, kterou ČNB drží na úrovni sedmi procent, nenabídnou vyšší úrok než necelá čtyři procenta?
Porovnání sazeb bank na spořicích účtech s REPO sazbou ČNB je velké zjednodušení toho, jak banky stanovují sazby. Jde například o to, že REPO není jediný instrument a běžně se používají například státní dluhopisy.
Nicméně je pravda, že to bankám umožňuje držet vyšší marže v případě uložení části depozit do ČNB, čemuž odpovídají i aktuálně jejich nadprůměrné zisky. U větších bank pak hrají klíčovou roli i úroky na úvěrech, které vytváří prostor pro depozitní vklady.
Je to podle vás ze strany bank fér nabídka?
Myslím, že to fér nabídka je. V České republice je velmi silné konkurenční prostředí, kde různé strategie nutí banky neustále se sazbami pracovat, což je především ku prospěchu klientům.
Fér je také dodat, že když bylo na trhu likvidity hodně a zmíněné REPO bylo na technické nule, pak také nikdo nechodil a neptal se, jak to ty banky vlastně dělají, že část peněz mohou uložit za téměř nulový úrok. A i přesto nějaký úrok nabízet klientům.
Dobře, ale přesto, jak si vysvětluje, že největší banky – banky s největšími zisky – nabízejí na spořicích účtech nejnižší úroky?
Protože si to mohou jednoduše dovolit. Ze svých modelů velmi dobře vědí, že drtivá většina jejich klientů se svými vklady nic neudělá a kvůli procentnímu rozdílu na spořicích produktech nebudou přecházet do jiné banky. Kalkulují s tím, že jsou čeští klienti velmi konzervativní a vyhýbají se změně.
Zároveň úrok na spořicím účtu není jediné kritérium, kvůli kterému si u banky zřizujeme svůj účet, což je rozhodně správně. Pokud máte kvalitně nastavené své finance, pak by měl být vliv úroku na spořicím účtu v poměru k vašemu majetku naprosto zanedbatelný.
Pokud bych ještě zůstal u menších bank, máte za to, že z hlediska obsluhy klientů jsou malé „online“ banky s omezeným počtem poboček oproti těm velkým v zásadní nevýhodě?
Pamatuji si vtipné průzkumy, které dokazují rozpolcenost klientů bank. Na jednu stranu totiž touží po tom, aby banky měly hodně poboček, a to ideálně pár kroků od jejich bydliště. Na druhé straně jsou pak jasná data o tom, že návštěvnost poboček dramaticky klesá, protože na ně klienti jednoduše nechtějí chodit.
Velkou ránu pobočkám zasadil covid, který do internetových a mobilních aplikací nahnal i lidi, kteří by před pandemií jeli na pobočku klidně přes půl republiky, než aby si něco zařizovali v online prostředí.
Značí to tedy, že kamenné pobočky ztratily na významu?
Kamenné pobočky mají v dnešní době dvě tváře. Pokud vás banka žene na pobočku kvůli změně občanského průkazu, jakémukoliv potvrzení nebo jinému jednoduchému servisnímu úkonu, je to jen důkaz její neschopnosti digitalizovat své služby.
Kvůli banalitě, která vám v mobilní aplikaci zabere dvě minuty, musíte někam jet. Tam nedej bože čekat ve frontě, pak vysvětlovat, co chcete a poté se možná dočkáte řešení. A nakonec opět cestujete domů. Po něčem takovém mohou dnes toužit už jen opravdový masochisté, nebo lidé, kteří si neváží vlastního času.
A ta druhá tvář kamenných poboček?
Druhá tvář pobočky jsou rady a zajištění komplexních produktů. Průzkumy opět ukazují, že ochota zřídit si hypotéku online je stále relativně malá, byť každým rokem roste. Stejně tak investice mohou být pro spoustu lidí příliš velký oříšek na to, aby ho rozlouskli v internetovém bankovnictví.
V takových případech tedy mají pobočky rozhodně smysl a ospravedlňuje to důvod jejich existence v budoucnosti. Pádným benefitem tedy pobočky rozhodně jsou, ale pouze pokud po jejich službách touží sám klient a samozřejmě pokud jsou obsazeny kvalitním personálem.
Na jaké logice vlastně fungují finanční limity pro spořicí účty? Myslím tím, že když chcete atraktivní úrok, nesmíte mít na účtu více než třeba 100 tisíc nebo 300 tisíc korun. Proč některé banky jsou docela bez limitů či s minimem limitů a jiné to lidem komplikují?
Limity na spořicích účtech si banky stanovují podle své strategie. Pokud chtějí získat hodně vkladů, pak nemají limity žádné. Nevýhoda je, že takto získají i úrokové turisty, kteří budou u banky držet své vklady, pouze pokud je na účtu nejlepší úrok na trhu. Jakmile naopak banka touží po vkladech stabilních, stanoví si limit, který zpravidla plně dostačuje drtivé většině jejich klientů.
Skrze limity si tak banky řídí svou likviditu podobně jako přes úrokovou sazbu. Obecně bych řekl, že jednoduché limity typu do 150 tisíc s daným úrokem, nad 150 tisíc s jiným úrokem jsou naprosto v pořádku a ani pro klienty by to nemělo být matoucí.
Co už je horší, jsou velmi komplikované nabídky bank, kdy kolikrát ani nevíte, jakou sazbu dostanete, protože podmínky pro získání té dobré jsou nejasné nebo velmi komplikované.
Svoji roli v tom hrají i speciální akce bank. Jak se v nich má klient orientovat?
Ano, takzvané bankovní úrokové vlny, kdy banka prudce zvýší sazbu, nabere depozita a pak ji pozvolna sníží na původní hodnotu, nejsou nic výjimečného. Hraje se na to, že většina takto získaných financí zůstane v domě. Je ale také pravda, že některé, zvláště menší banky drží vyšší sazby s jednoduššími podmínkami dlouhodobě.
Ohledně marketingových kampaní se ale někdy banky uchylují v kreativitě v názvech, kdy termínovaný vklad, který ještě nedávno byl za hranicí zájmu, přejmenují například na spořicí účet s roční fixací. Přesto je to stále ten stejný termínovaný vklad, u kterého musíte nechat peníze rok ležet, jinak nedostanete úroky. Banka jen podkladový produkt, termínovaný vklad, přelepila cedulkou „spořicí účet“, aby to vypadalo, že jsou peníze dostupné okamžitě.
