Po večerním příletu do New Yorku kamarád zjistil, že na letištním pásu chybí jeho zavazadlo. Řidič letištní dodávky, jehož služby jsme si předplatili už z Prahy, se po dojezdu do hostelu pro změnu ošíval, že o proplacení cesty předem nic neví.
Druhý den jsme dorazili na místo určení, do malého městečka Montauk, známého z filmu Věčný svit neposkvrněné mysli. Kamarádovu kufru se to, kvůli „brilantní“ práci britských aerolinek, podařilo až o tři týdny později.
Agentura nesplnila očekávání
Ubytování, zajištěné přes agenturu, v domečku místního policisty a jeho ženy bylo fajn. Druhý den jsme se šli přihlásit naší budoucí zaměstnavatelce, majitelce restaurace. „Nic o vás nevím, už mám plný stav,“ prohlásila přiopilá žena.
O nás se pokoušely mdloby. Argumentování smlouvou s jejím podpisem nepomohlo, prý se máme přijít zeptat zítra. Po čtrnácti dnech marného čekání a hledání jiné práce jsme začali pracovat jako sklízeči ze stolů (busseři) v nově otevřené restauraci na pláži, oblíbené surfaři. Bez smlouvy a určení výše platu. „Berte, nebo ne,“ řekl náš floridský chlebodárce v karibské košili, který se ještě pyšnil tím, že otevírá svůj sedmatřicátý „business“.
Po dvou týdnech stravy v podobě nejlevnějšího toastového chleba s marmeládou jsme kývli pro začátek alespoň na tuto nabídku. Když nám ani po několika dnech nebyl schopný říci, za kolik pracujeme, řekli jsme mu sbohem. Mezitím do městečka dorazil český majitel agentury, od které jsme měli dohodnutou první práci. Po našem vyhrožování žalobou nám domluvil jednodenní číšnickou výpomoc v soukromém starobylém plážovém a golfovém klubu v nedalekém East Hamptonu - vyhlášeném místě newyorské smetánky. Tamní provozní manažer si nás hodlal vyzkoušet při večerní party pořádané na Den nezávislosti. Myslím si, že největší strach měl z toho, jaká bude naše angličtina a jestli se umíme ve společnosti, kde se servíruje jídlo ve firemním fraku s motýlkem, chovat. Druhý den jsme byli přijati nastálo.
Práce od rána do večera
Na pracoviště jsme přicházeli před desátou dopoledne, v poledne byla půlhodinová přestávka na oběd, od jedné do tří směna v plážové restauraci. Poté jsme zpravidla okamžitě začali připravovat stoly na večerní party či tradiční večeři členů klubu v hlavní budově nad pláží. V šest nám kuchaři uvařili večeři pro personál a v sedm jsme už převlečeni do večerních fraků obsluhovali první hosty.
Pokud se měla v klubu konat večer svatební hostina, „jelo se“ od rána téměř nonstop. V čase naší pauzy na večeři jsme ještě rychle doplňovali do stovek sklenic led či dolešťovali poslední příbory a učili se nazpaměť večerní menu včetně podávaných vín. Do postele jsme se zpravidla dostali po jedné v noci.
Týdně jsme měli jeden den volna. Za to všechno jsme dostávali týdenní fixní plat. Na spropitné jsme však mohli zapomenout. Členové klubu si ustanovili, že ho číšníkům dávat nebudou.
Jací jsou Američané?
Vedení klubu se nás občas pokoušelo motivovat k lepším výkonům. Kdo „vnutil“ hostům při objednávkách jídla k večeři největší počet humrů nebo jehněčího, dostal na konci směny finanční odměnu v hodnotě 100 dolarů. Když jsem ji jednou vyhrála, překvapilo mě, jak vřele mi moji kolegové k výhře gratulovali. Nešlo však o předstírání, ti lidé se dokázali radovat i z cizího úspěchu.
Kromě toho jsem si všimla, že Američané hodně dají na úroveň vzdělání. Všichni v klubu věděli, že jsme univerzitní studenti, a podle toho se k nám i chovali - nepřistupovali k nám jako k lidem, kteří jim berou práci, ale oceňovali naši snahu poznat jejich kulturu.
Když se přiblížil konec našeho pobytu, vedení klubu všem číšníkům jako odměnu za vykonanou práci zařídilo dvoudenní výlet do New York City, placený z firemních peněz. Američané umějí ocenit, když někdo něco umí. Omyly ani druhé pokusy v USA netrpí, stejně jako vaši nejistotu. Jejich pouze jednou danou šanci můžete buď promarnit, nebo si díky ní začít uskutečňovat váš americký sen.
 |
PODNIKÁTE A HLEDÁTE INFORMACE pro vaše finance? Navštivte podnikani.idnes.cz |
