Autosugesci lidé využívají přirozeně, většinou aniž si to plně uvědomují. Pokud jste si v určité situaci řekli, že byste se měli uklidnit a přestat se obávat, soustředit, usmívat nebo zhluboka dýchat, použili jste autosugesci, i když jste možná její potenciál nevyužili naplno. Podobně jste ji použili i tehdy, když jste si řekli, že je důležité, abyste se následující den vzbudili v určitý čas.
Autosugesce je nejen velmi jednoduchou, ale i velmi účinnou technikou umožňující nám „řídit“ či kontrolovat svou smysl, a to způsobem odpovídajícím našim potřebám.
Lze ji využít v nejrůznějších situacích: když chceme změnit své jednání, čelit obavám či úzkosti, překonat například trému z veřejného vystoupení, ale i tehdy, když se snažíme posílit svou výkonnost nebo efektivitu v práci, sportu či osobním životě. Autosugesce pomáhá především tím, že umožňuje zvýšit vlastní sebedůvěru, změnit pojetí sebe sama, podpořit energii nebo se naopak uvolnit, například rychleji usnout.
Autosugesce se může opírat o různé metody. Některé z nich vyžadují silnější koncentraci a lze je proto využívat především tehdy, když jsme sami a dokážeme omezit rušivé vlivy okolí, například v době před usnutím. Jiné metody tak vysokou koncentraci nepotřebují, musíme však při nich sledovat, o čem přemýšlíme, nebo jak jednáme. Některé využívají vlastních slov, jiné pracují s obrazy sebe sama, které si vytváříme.
K hlavním technikám autosugesce patří metody „pozitivního prohlášení“, „vizualizace“, a „hraní role“. Jednotlivé metody však lze vzájemně kombinovat. V čem spočívají?
1. Metoda „pozitivního prohlášení“
Metoda spočívá v tom, že k tomu, čeho chceme dosáhnout, se aktivně a s plným nasazením přihlásíme, nejlépe formou určité slovní „instrukce“ adresované sobě samému. Příkladem je prohlášení: „Důležité úkoly nebudu odkládat.“ nebo „Na své schůzky budu chodit vždy včas.“
Instrukce tohoto typu je třeba pronášet opakovaně a nejlépe hlasitě. Činíme-li po dostatečně dlouhou dobu, vedou k tomu, že jejich obsah zakotví v našem podvědomí a zapůsobí, že mysl se bude snažit dostat s nimi naše jednání do souladu. Vyjádřeno jinak, co si přikážeme, to se stane skutečností.
2. Metoda vizualizace
Podobnou metodou je vizualizace. Slouží především těm, kterým při autosugesci lépe pomáhají obrazy.
Metoda vychází z toho, že naše podvědomí je ovlivněno „mentálními obrazy“ sebe sama: způsob, kterým se vnímáme či obraz sebe sama, který jsme si vytvořili, ovlivňuje, jak jednáme či dokonce, jací jsme. Ovlivňuje i dojem, kterým působíme na své okolí.
Jan Urban
 |
Vizualizace tak pomáhá například při překonávání obav nebo posilování vlastní sebedůvěry. Spočívá například v tom, že si představíme, jak činnost, která v nás dosud vyvolávala obavy, vykonáváme zcela suverénně a bez jakýchkoli obav či problémů.
Vizualizaci lze využít jak ve vztahu ke konkrétním událostem, tak i k trvalé změně vlastního jednání. V prvém případě to může být v situaci, kdy chceme posílit svou sebejistotu před naplánovaným jednáním. Postupujeme tak, že si jeho průběh, nejlépe předchozí den před usnutím, představíme tak, jak bychom si jej ideálně představovali. Sami sebe si například představíme jako zcela klidného člověka, majícího věci plně pod kontrolou. Ostatní si představíme tak, že jednají či hovoří způsobem odpovídajícím našim cílům. A pak si představíme, že jsme vyslali „příkaz“, který odpovídá tomu, co jsme si představili. Mnohdy nás překvapí, nakolik přesně se budoucí událost odehraje právě tak, jak jsme si ji představili.
Podobně můžeme metodu použít, trpíme-li nervozitou, nebo když promlouváme k větší skupině lidí. Před prezentací si představíme, že vystoupení zvládáme zcela klidně. Součástí naší vizualizace může být dokonce to, že lidé, ke kterým promlouváme, si přejí, aby naše vystoupení bylo co nejúspěšnější.
Dlouhodobější využití této metody je obdobné. Rozdíl spočívá jen v tom, že obraz sebe sama, který se snažíme ve svém podvědomí zafixovat, je širší.
Pokud například chceme zvýšit výkonnost, snažíme se v podvědomí zakotvit obraz sebe sama jako člověka vysoce efektivního. Použít k tomu můžeme například vzpomínky na situace, kdy jsme vysoce výkonní skutečně byli, například ty, kdy jsme zvládli vysoké množství práce v omezeném čase. Pokud si tento obraz trvale „přehráváme“, podaří se nám ho zafixovat. Výsledkem bude, že se promítne i do našeho jednání.
3. Metoda „hraní role“
Rozdíl této metody oproti předchozí spočívá v tom, že k „naprogramování“ vlastního podvědomí používá obraz či jednání člověka, který nám slouží jako vzor.
Může jít například o osobu vysoce výkonnou či sebejistou, nejlépe takovou, kterou dobře známe, o níž víme, že si v dané oblasti vede velmi úspěšně, kterou obdivujeme nebo bychom se chtěli vyrovnat.
Metoda spočívá v tom, že si představíme, jak by se náš „modelový“ člověk v určitých situacích choval či jak by danou úlohu „sehrál“. Poté se rozhodneme postupovat stejně. Budeme-li tak postupovat opakované a ve hraní své modelové role budeme důslední, dostane se s ní naše každodenní činnost postupně do souladu.
4. Síla vlastního slova
Autosugesce je často velmi silná. V její síle však paradoxně občas spočívá i její problém. Svou mysl totiž neprogramujeme jen záměrně. Podobné důsledky jako autosugesce, kterou využíváme vědomě a záměrně, má i autosugesce používaná nevědomě. Působí-li negativně, může nám občas v dosahování toho, čeho bychom chtěli dosáhnout, bránit.
Čtěte také |
Nevědomou autosugesci provádíme i tím, že zdánlivě nevinně promlouváme k sobě samému. Například tehdy, když uvažujeme o tom, jak se z toho či onoho důvodu cítíme unavení nebo ne zcela dobře. V těchto i podobných případech přispíváme k tomu, abychom se cítili právě tak, jak říkáme. Nemůžeme se proto divit, že se unaveně či sklesle budeme cítit i nadále, nebo že se naše nálada dokonce zhorší.
Někdy může být důsledek podobné autosugesce ještě závažnější. Příkladem je situace, kdy si lidé stěžují na svého šéfa. Žehrají-li totiž na to, že je osinou v zadní části jejich těla, mohou postupně ve spodní části svých zad začít pociťovat skutečnou bolest. Neuvědomují si totiž, že to, co říkají, může působit autosugestivně.
5. Mentální dieta
Řešením je specifická „mentální dieta“. Spočívá v tom, že způsobu, jak o věcech a především sobě samém uvažujeme či jak k sobě promlouváme, věnujeme zesílenou pozornost. A když zjistíme, že naše úvahy či promluvy nad sebou samým mají sklon být příliš či dlouhodobě negativní, zasáhneme. Buď tak, že s úvahami tohoto typu zcela skončíme, nebo se je snažíme převést do pozitivnější roviny.
Příkladem je situace, kdy v úvahách nad sebou samým začínáme příliš propadat pochybám či obavám, například poté, co se nám něco zcela nepodařilo. Namísto toho, abychom těmto úvahám propadli, je třeba říci si „stop“ a nahradit je něčím, co je na dané situaci pozitivní.
Například úvahou o tom, v čem jsme ve skutečnosti postoupili, nebo v čem jsme se poučili. Současně s tím si můžeme vydat určitý autosugestivní příkaz, který nám pomůže v dalším postupu. Například příkaz „zpomal“, „uvolni se“ nebo „neztrácej koncentraci“.
