Pavla Klepačová radí lidem, jak získat pracovní uplatnění. Zaměřuje se hlavně na nezaměstnané kolem padesátky. Zajímavé je, že je jednou z nich - sama hledá nové zaměstnání. Vlastní ztrátu místa pojala netradičně - jako profesní průpravu. Aktivně se účastní různých projektů podporovaných Evropským sociálním fondem. Pořádá semináře, na kterých si nezaměstnaní i realizátoři projektů vyměňují své zkušenosti.
Jak vypadala vaše kariéra před tím, než jste se začala věnovat poradenství?
Po střední škole jsem pracovala v cestovní kanceláři, v reklamní agentuře, v obchodním domě. Potom jsem byla na mateřské, prováděla průzkumy trhu a později jsem byla zaměstnána ve dvou hotelech jako asistentka ředitele. Intenzívně jsem tlumočila a překládala z angličtiny. Po čase jsem v hotelu skončila a asi dva měsíce hledala práci. Kontaktovala jsem různé personální společnosti a čím dál častěji jsem si říkala: tady bych já chtěla pracovat, to bych asi dělala dobře. S jednou jsme se nakonec dohodli, že tam nastoupím jako asistentka, později jako konzultantka.
Už tam jste začala směřovat k pomoci lidem bez práce?
Začala jsem si zvát skupiny lidí, kteří k hledání práce přistupovali aktivně a s energií, aby si vyměnili svoje zkušenosti. Bylo to samozřejmě nad rámec standardního konkurzu v personální společnosti. Někdy v té době jsem se nezávisle na tom dostala do psychoterapeutického výcviku pro pracovníky z pomáhajících profesí. Šlo o takzvaný rogersovský směr - klientovi neradit, ale provázet ho tak, aby si sám našel nejlepší řešení.
Jak jste se poprvé ocitla mezi nezaměstnanými?
Z té personálky jsem odešla za nepříjemných okolností, odmítli mi platit. Tenkrát jsem si řekla: Radíš desítkám lidí, teď se ukaž! Dala jsem si životopis na internet. Bylo to ve čtvrtek a v pondělí mi volali, že asi hledají přesně mě na místo asistentky generálního ředitele. Byla jsem ve středním věku, měla čtyři děti, mou výhodou byla snad jen angličtina. Říkali mi: To, že máte děti a jdete do práce, znamená, že si dokážete dobře zorganizovat čas. Byla to velká developerská firma. Pracovala jsem tam pět a půl roku, loni v únoru proběhla restrukturalizace a moje pracovní místo bylo zrušeno. Vyrazila jsem na úřad práce. Znovu jsem si umístila životopis na internet, ale tušila jsem, že napodruhé už to tak snadné nebude.
Jakou strategii jste zvolila?
Požádala jsem na úřadu práce, abych mohla nastoupit do jobklubu. Je to skupina asi patnácti dvaceti lidí, kteří se učí, jak napsat životopis, jak se připravit na pohovor, jak si zmapovat vše, co mohou nabídnout. Je to báječná služba, o které se stále dost neví. Úřady práce tam uchazeče posílají až po několika měsících , ale já jsem tam šla hned.
 |
AKTIVNÍ V PENZI: jak můžete zpomalit stárnutí a zůstat v dobré kondici? |
Jak jste se dostala k projektům financovaným z evropských fondů?
Aktivně jsem se zajímala o další možnosti, jak zvýšit svou šanci na uplatnění. Hned z jobklubu jsem do jednoho takového projektu zamířila. Absolvovala jsem individuální konzultace, kde s člověkem psycholožka opravdu detailně rozebere, co umí, v čem by mohl uspět, v nabídce jsou i skupinové rozvojové programy. Už jako klientka jsem si říkala, že právě tímhle se chci jednou profesně zabývat.
Program jsem absolvovala a později jsem jeho dalším klientům přišla dát informace o činnosti personálních agentur, co se děje s jejich životopisem a které informace by v něm neměly chybět. Podobně jsem z obou stran prošla například i rekvalifikačním počítačovým kurzem. Dnes pořádám setkání pro okruhy lidí, u kterých považuji za smysluplné sezvat je dohromady. Jsou to nezaměstnaní, ale i zástupci různých projektů. Je to činnost, která má smysl, zároveň ji beru i jako dobrou profesní průpravu a zkušenost, kterou můžu předat dál.
Jste bez práce už od loňského února?
Ne, mezitím jsem získala místo ve vysněné personální společnosti. Pracovala jsem tam do letošního ledna. Nevyhovovalo mi ale, že v personálce jsem byla na straně klienta - tedy firmy, která hledá zaměstnance. Vyjelo mi 40 životopisů, vybrala jsem deset, s šesti lidmi jsme provedli pohovor, tři nejlepší jsme představili firmě a ta si jednoho vybrala. Jenže mě zajímalo těch pět dalších neúspěšných. Skončila jsem a chci pracovat víc do hlouby s těmi, kdo aktivně hledají uplatnění. Ráda bych pracovala třeba v outplacementu, péči o zaměstnance, které podnik propouští.
Zaměřujete se hlavně na skupinu padesátníků. Proč?
Skupina lidí po padesátce je hodně opomíjená. Často ji však mnohem více ohrožuje vlastní malomyslnost a nedostatek informací než nějaká diskriminace. Samozřejmě, zaměstnavatelé musí uvažovat ekonomicky a někdy investují radši do mladších zaměstnanců. Je ale snadné říci - nevzali mě, protože jsem pro ně starý. Já se vždycky ptám - kdyby všichni, co poslali životopis, byli starší 55 let, co právě vy můžete nabídnout navíc?
Nejsme prostě zvyklí, abychom se snažili být v něčem nejlepší a sami hledali informace. Častý je přístup: Angličtinu tam psát nebudu, musela bych se k ní vrátit a snad ji i používat! Nebo: Řidičák neuvedu, to bych pak musel jezdit po Praze! Jindy se starší paní hlásí na místo asistentky a říká: No jo, byly tam mladý holky s dlouhýma nohama. Ale už neví, že by se mohla ucházet o místo office manažerky, bývalé „provozní“. Tam uplatní své zkušenosti, kterých s věkem přibývá. Snažím se šířit takovéto informace v osobním kontaktu s nezaměstnanými. To považuji ze nejúčinnější.
