Týdeník Respekt přinesl ve 24. čísle článek své spolupracovnice o zkušenostech a výsledcích britského školského systému. Text v plném znění přetiskujeme.
Březnová zpráva Agentury pro základní dovednosti (Basic Skills Agency) odhalila, že celá pětina dospělých Angličanů má vážné problémy se čtením, psaním a počítáním. Každý třetí dospělý Angličan například nedokáže vypočítat plochu místnosti. Výzkum provedený ve třinácti evropských zemích zařadil v tomto ohledu Anglii na desáté místo, horší je to jen v Irsku, České republice a Polsku, zatímco takto "funkčně negramotných" Němců je dvakrát méně než Angličanů. Podle ředitele agentury Sira Clause Mosera jde o smutný obraz desítek let špatné politiky minulých vlád.
TŘI R
Když konzervativní vláda Johna Majora v roce 1996 zavedla po třiceti letech opět jednotné zkoušky jedenáctiletých dětí, které opouštějí první stupeň základní školy, výsledky zděsily veřejnost i politiky. Téměř polovina dětí v testech nedosáhla v triviu základních dovedností (čtení, psaní, počítání, v Anglii se tomu říká Tři R) úrovně předepsané osnovami. Loňské výsledky sice potvrdily mírný vzestup, předpokládané úrovně však stále nedosáhly čtyři z deseti dětí. Premiér Tony Blair označil tuto skutečnost za skandální, vláda přijala urychlená opatření k rozšíření výuky mateřštiny a matematiky na úkor ostatních předmětů a ministr školství David Blunkett prohlásil, že rezignuje, pokud se procento vyhovujících žáků podstatně nezvýší. Hlavní školní inspektor Chris Woodhead, který od založení školního inspektorátu v roce 1992 prověřil tisíce základních škol, dospěl k závěru, že značná část vyučování na obecných školách je ztrátou času a že výuka mateřštiny a matematiky není dostatečně náročná a systematická. V posledním mezinárodním průzkumu znalostí matematiky a přírodních věd z roku 1996, jehož se zúčastnilo 41 zemí světa, si čtrnáctiletí Angličané (Skotové byli testováni zvlášť) vedli celkově jen průměrně a například v algebře na tom byli z průmyslově vyspělých zemí nejhůř.
PROGRESIVNÍ VYUČOVACÍ METODY
Řada odborníků se dnes shoduje v tom, že k příčinám zhoršení patřilo zavedení takzvaných progresivních vyučovacích metod, které v 60. letech vnesly do základního školství revoluci. Přiznávají to i labouristé, za jejichž vlády tyto změny nastaly. Experti, kteří působili jako poradci vlády, tehdy shrnuli své názory ve zprávě, která se stala jakousi biblí základních škol. Děti podle nich neměly být rozdělovány podle schopností a tradiční metody výuky (například memorování násobilky) měly být nahrazeny "objevováním". Místo výuky, v níž hraje hlavní roli učitel, bylo doporučováno samostatné poznávání, a to především formou hry. Celotřídní výuka ustoupila rozdělování dětí do skupin, z nichž každá se zabývala jiným zadáním. Progresivní metody měly jistě své kladné stránky, ale jen málo mimořádně schopných učitelů je dokázalo využít. Ačkoli se vady brzy projevily, do poloviny 70. let se tento idealizovaný model, který měl nadšené zastánce především mezi teoretiky na pedagogických fakultách, rozšířil na většinu škol. Teprve v roce 1991 pověřila konzervativní vláda další tým odborníků přezkoumáním progresivních metod. Ti označili některé jejich základní principy za vysoce pochybené. Progresivní vyučovací metody se týkaly prvního stupně základních škol, ale jejich vliv byl mnohem širší. Vláda například zrušila zkoušky skládané v jedenácti letech, na jejich základě přecházely nadané děti na výběrová gymnázia (grammar schools). Ta byla postupně nahrazována školami pro děti všech úrovní nadání (comprehensive schools). Dnes navštěvují grammars jen asi čtyři procenta dětí, zatímco comrehensices 87 procent anglických školáků. Rušení výběrových škol bylo podle profesora filozofie Anthonyho O'Heara gigantickým experimentem sociálního inženýrství, který poznamenal život milionů dětí a jehož výsledky se začínají projevovat až teď. "Na myšlence, že potenciální instalatér a potenciální neurochirurg by měli navštěvovat stejnou školku, není nic špatného. Problém je v tom, že smíšené školy neprospívají ani jednomu, ani druhému," říká. Ani současná labouristická vláda není výběrovému vzdělávání nakloněna, jenže výběrové školy dosahují lepších výsledků a je po nich větší poptávka. Aby svým dětem zajistili kvalitní vzdělání, musí se rodiče, kteří nebydlí ve spádové oblasti dobré státní školy, buď přestěhovat někam, kde jsou lepší školy, ale také dražší bydlení, anebo zvolit školu soukromou. Labouristé tak podle svých kritiků nahradili nerovnost nadání nerovností majetkovou
VZDĚLÁVACÍ APARTHEID
"Vzdělávací apartheid, jehož projevem je rozdělení škol na veřejné a soukromé, umenšuje celý vzdělávací systém," uvedli labouristé ve svém volebním manifestu roku 1997. Soukromé školy však tvoří elitu britského školství. Mezi pěti sty nejlepšími školami v žebříčku, sestaveném deníkem Times jich bylo 76 procent soukromých. Ačkoliv je navštěvuje jenom sedm procent britských dětí, představují jejich absolventi více než polovinu studentů přijatých na špičkové univerzity. Podle průzkumu agentury MORI by do soukromé školy poslalo své děti 55 procent britských rodičů, kdyby si to mohli dovolit. Tony Blair v roce 1997 prohlašoval, že první, druhou a třetí prioritou vlády bude "školství, školství, školství". Reformu začala koncem 80. let zavádět už konzervativní vláda, labouristé však zasahují do školství mnohem víc. Bojují o kontrolu nad vzdělávacím systémem, usilují o jeho centralizaci a o návrat k tradičním principům, přičemž narážejí na odpor vzdělávacího establishmentu i učitelských odborů. Vzhledem k přibývajícím důkazům, že výsledky žáků závisejí spíš na kvalitě učitelů než na jiných faktorech, přestává vedení labouristů vidět příčiny vzdělávacích neúspěchů v sociální deprivaci a nedostatku financí věnovaných na školství. Nejrevolučnější z nových labouristických reforem je privatizace škol s notoricky špatnými výsledky.
Březnová zpráva Agentury pro základní dovednosti (Basic Skills Agency) odhalila, že celá pětina dospělých Angličanů má vážné problémy se čtením, psaním a počítáním. Každý třetí dospělý Angličan například nedokáže vypočítat plochu místnosti. Výzkum provedený ve třinácti evropských zemích zařadil v tomto ohledu Anglii na desáté místo, horší je to jen v Irsku, České republice a Polsku, zatímco takto "funkčně negramotných" Němců je dvakrát méně než Angličanů. Podle ředitele agentury Sira Clause Mosera jde o smutný obraz desítek let špatné politiky minulých vlád.
TŘI R
Když konzervativní vláda Johna Majora v roce 1996 zavedla po třiceti letech opět jednotné zkoušky jedenáctiletých dětí, které opouštějí první stupeň základní školy, výsledky zděsily veřejnost i politiky. Téměř polovina dětí v testech nedosáhla v triviu základních dovedností (čtení, psaní, počítání, v Anglii se tomu říká Tři R) úrovně předepsané osnovami. Loňské výsledky sice potvrdily mírný vzestup, předpokládané úrovně však stále nedosáhly čtyři z deseti dětí. Premiér Tony Blair označil tuto skutečnost za skandální, vláda přijala urychlená opatření k rozšíření výuky mateřštiny a matematiky na úkor ostatních předmětů a ministr školství David Blunkett prohlásil, že rezignuje, pokud se procento vyhovujících žáků podstatně nezvýší. Hlavní školní inspektor Chris Woodhead, který od založení školního inspektorátu v roce 1992 prověřil tisíce základních škol, dospěl k závěru, že značná část vyučování na obecných školách je ztrátou času a že výuka mateřštiny a matematiky není dostatečně náročná a systematická. V posledním mezinárodním průzkumu znalostí matematiky a přírodních věd z roku 1996, jehož se zúčastnilo 41 zemí světa, si čtrnáctiletí Angličané (Skotové byli testováni zvlášť) vedli celkově jen průměrně a například v algebře na tom byli z průmyslově vyspělých zemí nejhůř.
PROGRESIVNÍ VYUČOVACÍ METODY
Řada odborníků se dnes shoduje v tom, že k příčinám zhoršení patřilo zavedení takzvaných progresivních vyučovacích metod, které v 60. letech vnesly do základního školství revoluci. Přiznávají to i labouristé, za jejichž vlády tyto změny nastaly. Experti, kteří působili jako poradci vlády, tehdy shrnuli své názory ve zprávě, která se stala jakousi biblí základních škol. Děti podle nich neměly být rozdělovány podle schopností a tradiční metody výuky (například memorování násobilky) měly být nahrazeny "objevováním". Místo výuky, v níž hraje hlavní roli učitel, bylo doporučováno samostatné poznávání, a to především formou hry. Celotřídní výuka ustoupila rozdělování dětí do skupin, z nichž každá se zabývala jiným zadáním. Progresivní metody měly jistě své kladné stránky, ale jen málo mimořádně schopných učitelů je dokázalo využít. Ačkoli se vady brzy projevily, do poloviny 70. let se tento idealizovaný model, který měl nadšené zastánce především mezi teoretiky na pedagogických fakultách, rozšířil na většinu škol. Teprve v roce 1991 pověřila konzervativní vláda další tým odborníků přezkoumáním progresivních metod. Ti označili některé jejich základní principy za vysoce pochybené. Progresivní vyučovací metody se týkaly prvního stupně základních škol, ale jejich vliv byl mnohem širší. Vláda například zrušila zkoušky skládané v jedenácti letech, na jejich základě přecházely nadané děti na výběrová gymnázia (grammar schools). Ta byla postupně nahrazována školami pro děti všech úrovní nadání (comprehensive schools). Dnes navštěvují grammars jen asi čtyři procenta dětí, zatímco comrehensices 87 procent anglických školáků. Rušení výběrových škol bylo podle profesora filozofie Anthonyho O'Heara gigantickým experimentem sociálního inženýrství, který poznamenal život milionů dětí a jehož výsledky se začínají projevovat až teď. "Na myšlence, že potenciální instalatér a potenciální neurochirurg by měli navštěvovat stejnou školku, není nic špatného. Problém je v tom, že smíšené školy neprospívají ani jednomu, ani druhému," říká. Ani současná labouristická vláda není výběrovému vzdělávání nakloněna, jenže výběrové školy dosahují lepších výsledků a je po nich větší poptávka. Aby svým dětem zajistili kvalitní vzdělání, musí se rodiče, kteří nebydlí ve spádové oblasti dobré státní školy, buď přestěhovat někam, kde jsou lepší školy, ale také dražší bydlení, anebo zvolit školu soukromou. Labouristé tak podle svých kritiků nahradili nerovnost nadání nerovností majetkovou
VZDĚLÁVACÍ APARTHEID
"Vzdělávací apartheid, jehož projevem je rozdělení škol na veřejné a soukromé, umenšuje celý vzdělávací systém," uvedli labouristé ve svém volebním manifestu roku 1997. Soukromé školy však tvoří elitu britského školství. Mezi pěti sty nejlepšími školami v žebříčku, sestaveném deníkem Times jich bylo 76 procent soukromých. Ačkoliv je navštěvuje jenom sedm procent britských dětí, představují jejich absolventi více než polovinu studentů přijatých na špičkové univerzity. Podle průzkumu agentury MORI by do soukromé školy poslalo své děti 55 procent britských rodičů, kdyby si to mohli dovolit. Tony Blair v roce 1997 prohlašoval, že první, druhou a třetí prioritou vlády bude "školství, školství, školství". Reformu začala koncem 80. let zavádět už konzervativní vláda, labouristé však zasahují do školství mnohem víc. Bojují o kontrolu nad vzdělávacím systémem, usilují o jeho centralizaci a o návrat k tradičním principům, přičemž narážejí na odpor vzdělávacího establishmentu i učitelských odborů. Vzhledem k přibývajícím důkazům, že výsledky žáků závisejí spíš na kvalitě učitelů než na jiných faktorech, přestává vedení labouristů vidět příčiny vzdělávacích neúspěchů v sociální deprivaci a nedostatku financí věnovaných na školství. Nejrevolučnější z nových labouristických reforem je privatizace škol s notoricky špatnými výsledky.
