Přitom této podpory mohou využít poplatníci bez ohledu na to, zda mají příjmy ze závislé či jiné činnosti. Možnost snížit daňový základ upravuje paragraf 15 zákona 586/1992 o daních z příjmů. Poplatník si dle znění tohoto odstavce může snížit daňový základ o úroky z hypotečního úvěru či úvěru ze stavebního spoření očištěné o v daném zdaňovacím období obdržené státní příspěvky. Jinými slovy řečeno musí poplatník zaplacené úroky snížit o přijaté příspěvky v rámci zdaňovacího období. V případě hypoték jde o součet příspěvků státu tvořených rozdílem mezi anuitou při bankou určené úrokové sazbě a anuitou sníženou o státní podporu. U stavebního spoření jde jednoduše o připsanou státní podporu za příslušné zdaňovací období. Na tento aspekt daňoví poplatníci mohou zapomenout a potom následuje rozčarování, když jim finanční úřad nepovolí tak vysoký odpočet. Na druhou stranu ovšem připusťme, že toto omezení má svoji logiku.
Možnost daňového odpočtu se nevztahuje pouze na řádné úvěry ze stavebního spoření či hypotéky, avšak také na jiné úvěry poskytnuté stavební spořitelnou či hypoteční bankou s nimi souvisejícími. V praxi jde o překlenovací úvěry u stavebních spořitelen a doplňkové úvěry v případě hypoték.
Limitem je 300 tisíc, ale…
Maximálně si může poplatník odečíst za zdaňovací období úroky z úvěru použitého na bytové potřeby až do výše 300 tisíc. To je v praxi poměrně benevolentní hranice a drtivá většina poplatníků zaplatí na úrocích hypoteční bance či stavební spořitelně mnohem méně. Více zaplatí hypoteční bance pouze poplatníci jejichž měsíční anuitní splátka se pohybuje někde kolem 40 tisíc a takových úvěrů je v naší republice skutečně velmi málo.
Zmiňovaných 300 tisíc si ovšem může poplatník maximálně odečíst pouze v případě, že platil úroky po celý kalendářní rok. Znamená to tedy, že pokud poplatník začal platit úroky peněžnímu ústavu od září, pak si může odečíst maximálně sto tisíc korun. Jinými slovy připadá na jeden kalendářní měsíc za zdaňovací období 25 tisíc korun. V případě, že poplatník začne hradit úroky od září, pak si může snížit daňový základ o sto tisíc korun.
Daňová úspora závisí především na daňovém pásmu a fázi splácení
Logická otázka daňového poplatníka zcela určitě bude směřovat na číselné vyjádření takové operace v podobě čisté daňové úspory. Vzhledem k tomu, že daň z příjmu fyzických osob je daní progresivní, tak platí zásada, že v čím vyšším daňovém pásmu se poplatník pohybuje, tím větší čistou úsporu bude realizovat. Představme si situaci, kdy poplatník zaplatí na úrocích 15 tisíc korun za kalendářní rok. O tuto částku si samozřejmě sníží základ daně. Pakliže činil výchozí základ daně kupříkladu 125 tisíc (po odpočtu na sociální a zdravotní pojištění a snížení o odčitatelnou položku), pak bude poplatník realizovat čistou daňovou úsporu ve výši tří tisíc korun. V tomto pásmu činí daň z příjmu dvacet procent a daňová úspora se vypočte jednoduše jako násobek této hodnoty a částky snižující daňový základ. Obdobně to lze vyjádřit tak, že z každé koruny zaplacené věřiteli na úrocích mu stát vrátí dvacet haléřů.
Kromě toho při vyčíslení daňové úspory je také třeba vzít v úvahu to, zda je hypoteční úvěr těsně před splacením nebo naopak těsně po čerpání. Drtivá většina hypoték je totiž splácena formou anuitních splátek, které v průběhu splácení mění podíl úroku a úmoru. Platí zásada, že na začátku splátkového kalendáře převažuje v anuitě úrok, zatímco na konci potom úmor. Jinými slovy si lze v prvním roce splácení hypotéky snížit daňový základ o mnohem vyšší částku než na konci. Z toho plyne ponaučení, že vlastní výši čisté daňové úspory lze vypočítat až po detailním zmapování příjmové situace poplatníka a také analýzy splátkového kalendáře úvěru.
V určitých případech může být pro poplatníka výhodné uplatnit odpočet na více osob. Tím se rozumí situace, kdy účastníky smlouvy o úvěru je více zletilých osob (zpravidla to bývá manžel s manželkou). Samozřejmě není možné, aby si uplatnila odpočet ve výši zaplacených úroků na jednu smlouvu každá osoba ve stoprocentní výši, avšak je možné ji rozdělit. Představme si, že na úrocích z hypotéky zaplatila rodina za rok třicet tisíc. Zákon připouští možnost rozdělit tuto částku na více osob, avšak rovným dílem. V našem případě by si mohl jak manžel, tak i manželka odečíst po 15 tisíc korunách. Ve většině případů platí zásada, že snižovat základ se s ohledem na progresivní zdanění vyplatí osobě s vyššími příjmy. Rozdělení zaplacených úroků mezi více poplatníků může mít efekt pouze tehdy, pokud oba spříznění poplatníci mají přibližně stejně vysoký daňový základ. Rozdělení úroků v takovém případě může zabránit situaci, že jeden poplatník spadne díky odpočtu do nižšího daňového pásma a tím pádem realizuje nižší čistou úsporu.
Závěrem je třeba připomenout, že úroky z úvěrů či meziúvěrů lze odečíst od základu daně pouze tehdy pokud byly prostředky z něj plynoucí na některý z účelů vyjmenovaných v zákoně o daních z příjmů. Poplatníci pozor! Seznam účelů uvedených v zákoně o daních z příjmů není totožný s účelovostí v zákoně o stavebním spoření.
Využíváte v plné výši možnost snížení daňového základu o úroky zaplacené z úvěru ze stavebního spoření nebo hypotéky? Měli jste s daňovým odpočtem nějaké problémy? Těšíme se na vaše názory.
