V plechové továrně je ukrutné vedro. Pár černošských dělníků u strojů dokončuje poslední okna, ostatní jen polehávají a čekají na konec páteční šichty. Mladému muži z Česka stačí šéfovsky se vyklonit z okna, hvízdne, udělá gesto nebo vykřikne jedno slovo a dosud odpočívající zaměstnanci se chopí určeného úkolu.
"Počkej, za chvíli uvidíš Hollywood," říká vedoucí výroby Jakub (nechce zveřejnit celé jméno ani fotografii), když se uvelebí ve své kanceláři nad pracovištěm. Je překlimatizovaná a vyhrává v ní z internetu rádio Frekvence 1.
Do dveří se vplouží jeden ze čtyřicítky Jakubových podřízených. Má smutné psí oči a drží se za břicho. Prý je mu hrozně špatně, a proto nemůže jít domů pěšky a potřebuje půjčit na autobus. Šeptá to tiše, že mu skoro není rozumět. Když ho šéf odmítne, "ochořelý" muž přestane simulovat a začne se usmívat.
Podobně přijdou prosit o "půjčku" další dva podřízení. Každý s jinou výmluvou v těžko srozumitelné angličtině. Po odmítnutí se jim nechce z kanceláře odejít. Postávají u dveří a doufají, že jim přece jen nějaká mince spadne do dlaně. Nestane se tak.
Dáš jednomu, musíš dát i ostatním
"Vím, že tu mají bídný plat. Ale jakmile dáš jednomu, budou se peněz dožadovat i všichni ostatní," komentuje to Jakub s tím, že nechce dopadnout jako Slovák Tono, který dělá vedoucího výroby v jiné části fabriky.
Osmapadesátiletý muž sám přiznává, že je příliš měkkosrdcatý a že z něj zaměstnanci vytahali už stovky dolarů. "Vím, že si většinou vymýšlejí a že mnozí z nich si za mé peníze pořídili nejnovější modely mobilů. Ale já si to nevezmu na svědomí – nepomoci, když za mnou někdo přijde s tím, že má vážně nemocné dítě a nemá na léky," hájí se.
Čistý plat dělníků se pohybuje mezi 100 až 250 ghanskými cedi (čte se sedy), což je v přepočtu 1 350 až 3 400 korun. Vylepšují si ho lépe placenými přesčasy, ale na ty nyní kvůli malému počtu zakázek nemají šanci. Pro srovnání – jídlo v ušmudlané pouliční restauraci, která ani náhodou není zaměřena na movitou klientelu, stojí dvě cedi. Výhodu však mají tito dělníci v tom, že mohou využít služeb firemního lékaře, což v Africe není obvyklé.
Odměny Evropanů ve firmě Interplast, která z plastu vyrábí okna, trubky a palubovky, se pohybují v jiných sférách, i když je nechtějí přesně vyčíslit. Jsou jistě vyšší, než by měli na obdobných místech v Česku, protože musí mít kompenzovánu vzdálenost od domova. Radují se z každého oslabení koruny vůči dolaru, jehož sešup v posledním desetiletí výplaty přepočtené na koruny pěkně zkrouhnul.
Dušan, třetí z československé skupinky, připouští, že si tu chtěl původně vydělat na dům, ale že to byly přehnané plány. Práci v Ghaně činí přitažlivou i to, že dostane pěkné ubytování přímo v areálu továrny, auto volně k dispozici a jednou ročně hrazenou cestu domů.
Atraktivita nepochybně spočívá i v tom, že ten, kdo přijde na podobný post z Evropy, se okamžitě dostává mezi společenskou smetánku už jenom díky barvě kůže. Jak za koloniálních časů. Všichni mají doma služku a kuchařku v jedné osobě, vrata jim na zatroubení klaksonu otevírá ochranka, večery pětkrát v týdnu tráví v tenisovém klubu s bazénem.
Ženy zahraničních pracovníků tu většinou nemají do čeho píchnout, tak často zůstávají i s dětmi v Evropě. A pokud jsou v Africe, jejich život připomíná seriál Zoufalé manželky. Stejně jako ony uváznou v koloběhu: předražené nákupní centrum – návštěva českých kamarádek (pár se jich v Akkře najde) – bazén v luxusním bytovém komplexu.
Zatímco Dušan si chodí o víkendu občas zahrát na pláž s kamarády jednoho afrického pracovníka fotbálek, Jakub přiznává, že "družbě" s místními neholduje. To už se spíše sejde na nějaké party s Libanonci, kteří vlastní velkou část firem v Ghaně včetně Interplastu. Nebo vyzve na pár setů podvečerního tenisu Srby, kteří pracují v kakaovém průmyslu.
Čechova práce jako školení pro Afričany
Jak se takové místo najde? Dušan, který už dříve pracoval v různých exotických destinacích, se jako jeden ze dvou zájemců ozval na inzerát.
"A v mém případě to byla náhoda, pracoval jsem na podobném místě v Česku a jeden z klientů mě oslovil s nabídkou pracovat v Ghaně," vysvětluje Jakub. Oficiálně pracuje pro přidruženou organizaci OSN v rámci programu, který má zvyšovat pracovní kompetence obyvatelstva třetího světa. Místní by se od Jakuba a dalších měli pozorováním učit tak, aby je v budoucnu mohli na jejich postech nahradit. Ale zatím se tak neděje.
V Ghaně, která je nejrozvinutějším, nejdemokratičtějším a nejstabilnějším státem západní Afriky, zastávají vedoucí místa Evropané, Libanonci nebo Indové.
Je tedy vidět nějaký pokrok? "Jsem tu s jednou roční přestávkou deset let a za tu dobu jsem udělal více práce než mnohé neziskovky," tvrdí Jakub s tím, že nejchudší kontinent si z bídy musí pomoci především vlastní snahou, protože má zdroje na to, aby byl bohatý.
"Ale pracovní morálka je tu hrozně nízká. Musel jsem zaměstnance naučit takové základní věci, že když začíná šichta v osm, tak tu musí být v osm," líčí své zkušenosti. "Některé fabriky si pak u nás vyškolené pracovníky přetáhly k sobě. Máme tu i takové, kteří se od píky vypracovali k zodpovědnějším úkolům," předkládá úspěchy.
Stěžuje si, že je potřeba stále kontrolovat nastavení strojů, protože Ghaňané mají tendenci manipulovat s tlačítky podle svého, což vede ke zmetkům ve výrobě. Musí tedy často propouštět? "Vyhazovat tu zaměstnance není jednoduché. Hlavně proto, že i ten nejneschopnější dělník už v má v sobě pracovní návyky, které se nováček musí pomalu učit," říká Jakub. "A já se s ním musím zlobit úplně od nuly."
