Pokud by se vláda rozhodla zvýšit daňové příjmy, měla by nejprve vzít důkladně v úvahu vztah mezi objemem vybraných daní a hospodářským růstem. Tento vztah není přímočarý. Do jisté míry zvyšování daní ekonomice pomáhá. Stav dokonalé anarchie, kdy stát nevybírá žádné daně, totiž rozhodně není pro hospodářství optimální. V praxi se mu nejvíce blíží Somálsko, které od roku 1991 nemá uznávanou centrální vládu, parlament, banky, soudnictví ani většinu ostatních náležitostí, které činí stát státem. Solidní ekonomický růst je v anarchii nemožný. Naproti tomu hypotetická ekonomika, kde by stát vybíral na daních 100 procent hrubého domácího produktu, by rovněž růst fakticky znemožňovala. Musí tedy existovat optimum - míra státního přerozdělování, která maximalizuje potenciál dlouhodobého hospodářského růstu.
Optimální daň - 10 procent
Podle studií dlouhodobých údajů o růstu vyspělých zemí OECD stačí pro zabezpečení základních potřeb státu - justice, obrany a základní infrastruktury - objem vybraných daní ve výši 10 až 15 procent HDP. Rostou-li státní výdaje nad tento limit, růstový potenciál ekonomiky klesá. Ekonomika úsporného státu, který od poplatníků vybírá na daních 20 procent HDP, má růstový potenciál kolem 5,6 procenta ročně. Ekonomika dražšího státu, který daňové poplatníky stojí 40 procent HDP - tedy zhruba jako Česká republika - má dlouhodobý růstový potenciál 3,1 procenta ročně. Konečně ekonomika velmi drahého státu, který z daňových poplatníků vymámí 60 procent HDP (zhruba jako Švédsko) nemůže dlouhodobě růst rychleji než hlemýždím tempem, asi procento ročně.
Jen nejbohatší ekonomiky, zejména skandinávské země, si mohou dovolit luxus takto drahého sociálního státu. Tyto státy ovšem nejprve zbohatly a teprve potom zvyšovaly daně. Vysoké zdanění je důsledkem prosperity, nikoli její příčinou. Například Kamerun má mezní sazbu daně z osobních příjmů ve výši 68,8 procenta, ale není bohatou zemí. Proč objem vybraných daní snižuje růstový potenciál ekonomiky? Za prvé, existuje jev zvaný "daňové náklady mrtvé váhy". Růst daní (například DPH či spotřebních daní) zvýší ceny, což sníží celkovou poptávku, aniž zdražení zboží přispěje k růstu podnikových zisků. Záporný vliv na ekonomický růst je zcela zřejmý. Za druhé, vysoké daně snižují motivaci vyšších příjmových skupin k práci a podnikání. Vysoké sociální podpory, na které jsou vybrané daně vydávány, obdobně snižují motivaci k práci u nižších sociálních vrstev. Vysoké daně a sociální výdaje jsou takřka osudově svázány s vysokou nezaměstnaností, která je současně příčinou i důsledkem zpomalení hospodářského růstu. Stačí se podívat na hospodářství většiny evropských zemí s vysokým zdaněním.
Dejte jim peníze, získají moc
Za třetí, čím vyšší je objem státních příjmů, tím větší je riziko jejich neoptimálního rozdělování. I když se stát poctivě snaží, má přirozenou tendenci rozdělovat prostředky méně efektivně než trh. Úředníci totiž rozhodují o penězích, které jim nepatří - nejsou tedy přímo motivováni k maximální efektivitě. Naopak, čím větší rozpočet je dotyčnému úředníkovi svěřen, tím větší je jeho moc. Proč by se měl tedy snažit šetřit, zvláště když případné úspory mohou být "odměněny" snížením rozpočtu pro příští rok? Neexistuje důvod, aby stát zvyšoval daně, dokud nezajistí dokonale účelné využití svých příjmů. Nerovnováhu rozpočtu by vláda a parlament měly řešit omezením výdajů se zvláštním důrazem na tzv. mandatorní položky.
Autor je analytik globálních trhů
