Seznam faktorů, které ohrozí v příštím století svět, je dlouhý. Objevuje se v něm rozšíření jaderných, biologických a chemických zbraní, terorismus založený na vyspělé technice, smrtící superviry, extrémní klimatická změna, finanční, hospodářské a politické důsledky globalizace a výbuchy etnického násilí, které čekají na odpálení v nestabilních nových demokraciích. Patří však do něj také méně často uváděná hrozba – stárnutí populace ve vyspělém světě, které ve skutečnosti může ovlivnit naši společnou budoucnost ještě výrazněji než výše uvedené faktory.
Během příštích několika desetiletí zažijí země ve vyspělých částech světa nebývalý růst počtu seniorů a nebývalý pokles počtu mladých lidí. Načasování a velikost této demografické změny již byly určeny. Senioři tohoto století se již narodili a lze je spočítat – a lze také předpovídat náklady na penzijní systémy, kterých budou tito lidé využívat.
Na rozdíl od globálního oteplování lze sotva diskutovat o tom, zda a kdy se projeví globální stárnutí populace. Náklady na stárnutí populace budou daleko převyšovat prostředky i těch nejbohatších národů světa, pokud systémy penzijních příspěvků neprojdou výraznou reformou. Pokud se tak nestane a lidstvo se dostatečně včas a dostatečně důrazně na vznikající situaci nepřipraví, vypuknou hospodářské krize vedle nichž budou ty, které jsme v minulých letech zažili, vypadat jako trpaslíci.
To, jak se postavíme globálnímu stárnutí, bude mít během příštího století rozsáhlé hospodářské důsledky vyjadřované v hodnotě kvadrilionů dolarů. Náš postoj ovlivní do značné míry také to, jak zvládneme a jak si budeme moci dovolit zvládnout ostatní úkoly, které před námi v budoucnosti stojí. Globální stárnutí a následná demografická krize se však stanou událostí 21. století. Globální stárnutí bude postrachem sociálních programů rozvinutých zemí a bude státy nutit k stále novému projednávání sociálních smluv. Změní strategii zahraniční politiky a geopolitický řád. Změní kulturní identitu celých států. Život v nich bude vypadat jinak. Je čas podívat se bez zastírání na to, co nás čeká.
„Floridizace." Zdejší vysoká koncentrace seniorů – téměř 19 procent obyvatel – ukazuje, jaká bude budoucnost lidstva. Dnešní Florida představuje demografické měřítko, orientační bod, kterým všechny vyspělé národy brzy projdou. Itálie dosáhne stejné situace již v roce 2003, následována Japonskem v roce 2005 a Německem v roce 2006. Francie a Británie předstihnou dnešní Floridu kolem roku 2016, Spojené státy americké a Kanada v letech 2021 a 2023.
„Staré společnosti." Celosvětová průměrná délka života se za posledních padesát let prodloužila více než za předchozích pět tisíc let. Až do doby průmyslové revoluce netvořili pětašedesátiletí a starší nikdy více než 2 nebo 3 procenta obyvatel. V dnešním vyspělém světě představují 14 procent. Do roku 2030 dosáhnou 25 procent a v některých zemích se přiblíží 30 procentům.
„Katastrofální ekonomické břemeno." V prvních desetiletích tohoto století se podíl obyvatel v produktivním věku ve většině rozvinutých zemí sníží. Do roku 2030, nedojde-li k potřebné reformě, poklesne tento poměr na 1,5:1 a v některých zemích, například v Německu a Itálii, až na 1:1 nebo ještě níže. Penzijní programy nebyly vytvořeny tak, aby poskytovaly miliardy na výplaty důchodů v těchto letech života navíc.
„Klesající porodnost v rozvinutých zemích." S tím, jak se život prodlužuje, rodí se méně dětí. Ještě na konci 60. let 20. století byla celková světová míra plodnosti (to znamená průměrný počet porodů za život na jednu ženu) zhruba 5,0, což odpovídalo historickým údajům. Pak přišla revoluce lidského chování, vyvolaná rostoucím blahobytem, urbanizací, feminismem, zvýšením zapojení žen do pracovního procesu, novými metodami kontroly porodnosti a legalizací umělého přerušení těhotenství. Výsledek: nebývalý a neočekávaný pokles světové míry plodnosti na zhruba 2,7 – což je pokles rychle se blížící míře prostého nahrazování 2,1 (potřebného k zachování stálého počtu obyvatel). Ve vyspělém světě toto číslo kleslo na 1,6. V Německu, kde porodnost klesla na 1,3, se každý rok narodí méně dětí než v Nepálu, který má proti Německu pouze čtvrtinový počet obyvatel.
„Klesající počet obyvatel ve vyspělém světě." Pokud se průměrný počet dětí narozených jedné ženě nezvýší, scvrkne se celkový počet obyvatel v západní Evropě a v Japonsku do konce příštího století zhruba na polovinu současného počtu. V roce 1950 patřilo 7 z nejpočetnějších národů do vyspělého světa: Spojené státy americké, Rusko, Japonsko. Německo, Francie, Itálie a Spojené království. Organizace spojených národů předpovídá, že do roku 2050 zůstanou na tomto seznamu pouze Spojené státy americké. Nigérie, Pákistán, Etiopie, Kongo, Mexiko a Filipíny nahradí ostatní.
„Stoupající imigračním tlaky." Důsledkem nepoměru mezi porodností a přírůstkem populace mezi vyspělými a rozvojovými zeměmi, stoupne poptávka po přistěhovaleckých pracovnících ve starších a bohatších společnostech, kde se projeví nedostatek pracovních sil. V mnoha evropských zemích tvoří neevropští cizinci již dnes zhruba 10 procent populace. To zahrnuje 10 až 13 milionů muslimů, z nichž téměř všichni jsou v pracovním věku nebo mladší. V Německu budou cizinci tvořit do roku 2030 až 30 procent celkového počtu obyvatel a ve velkých městech, například v Mnichově a Frankfurtu více než polovinu obyvatelstva. Mohly by vypuknout kulturní konflikty. Voliči by se mohli rozdělovat podle etnického původu a vůdci imigrantů by mohli otřásat zahraniční politikou.
„Obrovské výdaje." Podle předpovědí budou muset vyspělé země během 30 let vynaložit navíc nejméně 9 až 16 procent HDP pouze na to, aby splnily své sliby pokud jde o starobní důchody. Chybějící prostředky na výplatu penzí (to znamená příspěvky, na něž mají dnešní pracující nárok, které však nebyly státem ušetřeny) již dosahují téměř 35 trilionů dolarů. Připočtěte zdravotní péči a součet vyskočí na téměř dvojnásobek. Záležitost globálního stárnutí tak představuje otázku 64 trilionů dolarů, která visí nad budoucností vyspělého světa.
Zaplatit slíbené důchody zvýšením daní nelze. Celkové daňové zatížení by tak stouplo o nemyslitelných 25 až 40 procent zdanitelných mezd každého pracovníka – v zemích, kde sazby daně ze mzdy již někdy převyšují 40 procent. Stejně katastrofální by však bylo, kdybychom se snažili uhradit tyto důchody z půjček. Vlády by měly nebývalé schodky, které by rychle spotřebovaly úspory vyspělého světa.
Celkové předpokládané náklady stárnutí populace jsou tak ohromující, že bychom mohli odůvodněně dojít k názoru, že je nelze nikdy zaplatit. Konec konců se však jedná o projekce a předpoklady, nikoli o proroctví. Říkají nám, co se pravděpodobně stane, jestliže zůstane současná politika beze změny, nikoli zda je pravděpodobné nebo dokonce možné, aby tento stav vydržel. Se vší pravděpodobností by se hospodářství zhroutily a vlády padly, ještě než by se projekce naplnila. Právě proto se však musíme na tyto úkoly zaměřit, protože upozorňují na klíčově důležitou otázku: Změníme kurs dříve, dokud ještě máme čas ovládnout svůj osud a dostat se na udržitelnější cestu? Nebo později, až když neudržitelné hospodářské škody a politická a společenská traumata způsobí převratné změny? Poznámka na závěr. Česká republika by měla v roce 2050 patřit mezi nejstarší státy Evropy se 40 procenty obyvatel starších 60 let.
Peter G. Peterson, autor názorů, které zde shrnujeme, je předsedou skupiny The Blackstone Group, soukromé investiční banky, předsedou ústavu mezinárodního hospodářství (The Institute for International Economics), místopředsedou federální banky (The Federal Reserve Bank of New York, Co.), zakladatelem a prezidentem The Concord Coalition a předsedou Rady pro zahraniční styky (The Council on Foreign Relations).
Co si myslíte o demografickém vývoji lidstva Vy? Domníváte se, že je současná úroveň důchodů udržitelná i do budoucna? Napište nám svůj názor.
 |
