Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Chtěl jsem učit děti, místo toho je obouvám

aktualizováno 
Českých výrobců botiček pro děti je skutečně slabá hrstka. Proč není o tuto profesi zájem, nám odpověděl majitel firmy, která už řadu let dětské nožičky obouvá, Jiří Vašíček.

Ne ve všem je o budoucnost národa náležitě postaráno

Vaše firma působí na českém trhu od roku 2001 jako výrobce dětské zdravotně nezávadné obuvi. Jste vystudovaný obuvník?
Výrobou a prodejem obuvi se zabývám od ukončení VUT ve Zlíně, což byla jediná škola, která mě byla ochotna přijmout ke studiu, což bylo v minulém režimu běžnou praxí. Proto dělám boty a ne tělesnou výchovu a sport. Prošel jsem snad vším, co je ve výrobě obuvi - od návrhu, přes technickou přípravu výroby, výrobu a prodej, zejména ve Snaze Brno, kdysi špičce v produkci dámské luxusní obuvi.

Mým snem ale nebylo stát se obuvníkem, měl jsem docela jiné ambice. Chtěl jsem jít na  gympl s cílem VŠ – obor tělesná výchova a sport. Jenomže za komunistů všechno nešlo tak, jak si člověk přál a už vůbec ne, pokud máte tatínka s negativním postojem ke vstupu vojsk"spřátelených armád" do ČSSR v roce 1968.

I když jsem platil za premianta školy, nedostal jsem doporučení ani na učňák. SPŠ kožařská v tehdejším Gottwaldově byla jediná škola, kam mě  přijali – a světe div se, díky tatínkově přímluvě. Taky ji vystudoval, znali ho jako slušného člověka a nějak to "udělali", že mě pustili k přijímacím zkouškám. Tato škola byla vůbec rezervací podobných existencí, jako jsem byl já. Následující VŠ, dnes Univerzita T.Bati ve Zlíně byla jakýmsi logickým pokračováním.

Jak jste přišel na nápad vyrábět právě dětskou obuv?
Dětskou obuv dělám proto, že jsem rodič a v mém okolí je celá řada známých, co si stěžovali, že nemohou pro své děti sehnat kvalitní boty. Uvědomuji si, že je to komodita, kdy alespoň malá část informovaných rodičů vsadí na kvalitu a zdravotní nezávadnost a preferuje to před cenou, která je bohužel doménou asijské provenience. V Asii se dá koupit všechno (sice v diskutabilní kvalitě) za pár centů. Ale já nechci být součástí armády překupníků, kteří tady zaplavují trh s něčím co je mi proti srsti.

Víte, rodičům se zdá, že 500 Kč za dětské botičky je moc, ale často jsem svědkem toho, že před vstupem do prodejny rodiče típnou cigaretu, kterou právě dokouřili. Pokud tedy svou vykouřenou  krabičku denně sníží na polovinu, tak při průměrné ceně 60 Kč za krabičku to dělá měsíčně místo 1.800 Kč pouze 900 Kč. To prezentuje cca 2 páry naší kvalitní obuvi pro jejich dítě na měsíc. Zdraví dětských nožiček přece za to stojí!

Ale zpátky k vaší otázce: Po "revoluci" jsem  tedy začal se třemi společníky s výrobou a prodejem dětské textilní obuvi, ale nebylo to k tomu. Po zralé úvaze, která samozřejmě pramenila ze špatných zkušeností ve firmě, jsem pochopil, že nejvyšší počet společníků v s.r.o. může být pouze jeden! Myslím, že nejsem jediný, kdo má podobnou zkušenost a tedy sdílí stejný názor.

Začal jsem tedy sám počátkem roku 2001, jako dobrodruh. V ruce jsem měl pouze jedinou objednávku na domácí přezůvky, leasingovou smlouvu na auto, příslib prostorů pro podnikání, přičemž jsem stále nebyl zapsaný v obchodním rejstříku. Díky různým průtahům jsme tuto první zakázku vyrobili ve sparťanských podmínkách - v garáži našeho rodinného domku, bačkorami pro firmu Baťa, ale krátce na to také se dvěma modely kožené dětské obuvi. Za nějaký čas jsme se z garáže stěhovali do pronajatých prostor, ale nebylo to ono, po roce následovalo další stěhování. Před třemi lety jsme si to zopakovali ještě jednou a já věřím, že tohle stěhování je už snad definitivní. Třetím rokem máme pronajaté prostory v areálu ZD Blučina  u Brna, vše ve dvou patrech o cca 300 čtverečních metrech.

S čím se ale ještě stále potýkáme, jsou suroviny na výrobu bot. Dnes se dá sehnat všechno, ale vzhledem k tomu, že je u nás na prvním místě  vždy kvalita, bývá to docela problém. Proto  stále hledáme nové, lepší suroviny a dodavatele. Všechny vzory naší obuvi jsou certifikovány, tj. mají značku Žirafa a jako první  (u dětské obuvi) v České republice i značku Česká kvalita.

Certifikace znamená, že obuv splňuje zdravotní, hygienické, dermatologické a jiné parametry a je zárukou pro zdravý vývoj dětské dolní končetiny. Je výhradně kožená s pevným držením paty. Certifikace je v ČR bohužel pouze dobrovolná! Na jeden model stojí cca 10 000,-Kč.

Popište nám, jak vlastně výroba obuvi vypadá?
Výroba se dělí na dvě části, tou první je technické příprava výroby, což je: návrh(skica) boty, modelářská příprava (šablony), kalkulace materiálu a cen, technologické postupy výrobních operací, zkušební vzorky. Pak nastává  výsek jednotlivých dílců z kůže. To je 20-30 seků na 1 pár. Díly se pak sešijí, opatří podšívkami, výztuhami. Na tom se podílí asi 10 šiček. Ušitý svršek jde do kompletační dílny, kde se napne na formu-kopyto, technologicky připraví, obrousí, natře speciálními lepidly, spojí s podešví, vyzuje, opatří vložkou, očistí se, pak zkontroluje, jestli je vše, jak má být a zabalí. Jak jednoduché, že?

Na to vše samozřejmě potřebuji zaměstnance, v mé firmě je jich od začátku provozu firmy okolo dvaceti, vesměs z branže, a dvě prodavačky na podnikových  prodejnách v Ostravě a v Hustopečích u Břeclavi. Z celkové ho počtu je 18 žen, protože jde vesměs o náročné šití. 2 muži dělají na fyzicky náročných operacích, nevhodných pro ženskou tělesnou konstituci.

Nejhorší je sehnat v dnešní době dobrou šičku. Vlastně je to prakticky nemožné, raději budou dělat něco nekvalifikovaného za více peněz, což sice chápu, ale firma nevydělává tolik, abych je mohl zaplatit víc, než jejich profesi přísluší.
A od státu se žádné podpory, o které se leckde hovoří, nedočkám. Proto si v posledních letech zapracovávám "amatérky", co viděly šicí stroj jen v televizní reklamě, a tak naprosto netuší, o čem ta práce je. Mají ale chuť se učit a pracovat, což je ta největší deviza dnešních zaměstnanců.

Mám jediné dvě spolupracovnice – Mirku a Janu, které to se mnou táhnou od vzniku firmy. Na ty je spolehnuti a mají mou 100% důvěru. Starají se o  zásobování, obchod, výrobu, účetnictví, částečně modelovou tvorbu.

Zmínil jste se, že jste rodičem; jak zvládá vaše rodina náročné pracovní nasazení?
Rodina samozřejmě podnikáním trpěla, zejména dnes 9-tiletý Filípek, ale snažil jsem se to kompenzovat zejména společnými sportovními aktivitami. Starší kluci Tomáš (25) a Radek (22) z těchto důvodů dělají něco úplně jiného. Ani se jim nedivím, když vidí, co obnáší podnikání v české džungli.

Chtěl jste někdy podnikání pověsit na hřebík?
Ano, a ne jednou! Díky asijské invazi to bylo několikrát na hraně ukončení firmy. Dokonce jsem obdržel radu, jak nechat firmu zkrachovat a přitom na tom vydělat. Zůstane za vámi jen pár důvěřivých věřitelů a prázdná firma. Je to prý standartní český postup. Nesmíte si ovšem lámat hlavu se svým svědomím! Proto jsem se cíleně zaměřil na to, abychom se s našimi botičkami dostali za hranice ČR, například do  USA, Anglie, Irska, Švédska a Francie, ale také na Slovensko. Tohle úsilí se vyplatilo, letošní podíl exportu tvoří cca 15% z celkového objemu našeho prodeje. V roce 2008 se chci dostat na 20 až 30%. S tímto poměrem by se firma mohla konečně nadechnout a začít pravidelně dýchat.

Autor:


Hlavní zprávy

Další z rubriky

Ilustrační snímek
Kdy se za výuku cizích jazyků na pracovišti vyhazují peníze bez efektu

„Investice do vědění nesou nejvyšší úrok,“ prohlásil kdysi Benjamin Franklin. Možnost studia jazyků je pracovní benefit, který se každému zhodnotí. Jenomže ne...  celý článek

Ilustrační snímek
V cizině pracují tisíce Čechů. Jak musí řešit daně, odvody a penzi

Stále více Čechů odjíždí za prací do zahraničí. Jsou to lékaři, úspěšní manažeři, čerství absolventi, ale i řemeslníci, dělníci a lidé využívající sezonní...  celý článek

Jakub Pok založil v roce 2009 Školu paměti, kde nyní působí jako lektor....
Umí naučit lidi, jak vylepšovat paměť. A mají s tím obrovský úspěch

Manželé Jakub a Lucie Pokovi se seznámili během studií a už deset let je spojuje i úspěšné podnikání. Do jejich Školy paměti se hlásí stovky lidí a Jakub dnes...  celý článek

Další nabídka

Kurzy.cz

Jedna hloupá otázka: Na co budou vlastně jezdit miliony elektromobilů?
Jedna hloupá otázka: Na co budou vlastně jezdit miliony elektromobilů?

Tak se stále více zdá, že o osudu elektromobility nebude rozhodovat spotřebitel přímo, ale přes své volené zástupce. Ji... celý článek

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.