To, že ČNB a vláda nenachází společnou řeč, není zase tak překvapivé. Cíle těchto dvou institucí jsou rozdílné – vláda chce dosahovat co nejvyššího růstu ekonomiky a býti zvolena v dalších volbách, naproti tomu ČNB chce co nejnižší inflaci. Tyto cíle jsou nejen rozdílné, ale doslova protichůdné. Vláda může hospodářský růst nejjednodušeji podpořit růstem státních výdajů. Zvýšené státní výdaje se s časovým zpožděním objeví v růstu cen, a tudíž i inflace. ČNB na to musí reagovat tím, že zvýší úrokové sazby, čímž se sníží nejen inflace, ale i hospodářský růst.
Pokud neexistuje souhra mezi vládou a centrální bankou, octne se ekonomika ve výše popsané situaci, kdy se expanzivní fiskální politika střetává s restriktivní peněžní politikou. Výsledek je neefektivní – ekonomika roste pomaleji a inflace je nižší než v situaci, kdy vláda a centrální banka naleznou společnou řeč a zvolí takový mix fiskální a peněžní politiky, ve které nejdou tyto politiky proti sobě, ale naopak se navzájem podporují.
Pro vzájemnou spolupráci mezi vládou a ČNB v českých podmínkách hovoří i mnoho dalších skutečností. Zaprvé, cíl ČNB – inflace – je ze značné části určován tempem deregulací. Jakkoliv precizně ČNB zpracuje odhady budoucí inflace a vytyčí svůj inflační cíl, bude splnění tohoto cíle záležet i na vládě a na tom, zda zvolí rychlé či pomalé tempo deregulací. Nemalý vliv na výši inflace mají i mezinárodní závazky vlády v oblasti sbližování českých sazeb nepřímých daní k sazbám běžným v Evropské unii.
Za druhé, rozhodování o nastavení úrokových sazeb má značný vliv na státní rozpočet. Čím vyšší jsou úrokové sazby stanovené ČNB, tím musí vláda nabízet vyšší úrok z emitovaných státních dluhopisů a pokladničních poukázek. Financování běžného hospodaření vlády a nahromaděného státního dluhu se tím výrazně zvyšuje. Vládě pak zbývá mnohem méně peněz na financování státních výdajů.
Činnost ČNB a vlády je formálně svázána i ze zákona, který říká, že ČNB má odevzdávat do státního rozpočtu tu část svého zisku, kterou nepoužije na jiné účely. Česká národní banka však v minulosti využila vždy zisk k tvorbě rezerv k pokrytí předchozích či budoucích ztrát a do státní kasy neodvedla ani korunu. Zisk, (resp. ztráta) ČNB přitom není vůbec nezanedbatelná. Například v roce 1999 činil zisk 32 mld. Kč, naopak v roce 1998 byla ztráta 51 mld. Kč. S největší pravděpodobností bude takto ČNB postupovat i v budoucnu, takže provázání hospodaření státu a ČNB je pouze formální.
Výsledek hospodaření ČNB
Zdroj: ČNB
Politika vlády a ČNB se prolíná v mnoha více bodech, jejich výčet by byl dlouhý. Je tedy zřejmé, že by mělo být v zájmu obou těchto institucí svoji činnost vzájemně koordinovat. Na to myslel i zákon, který dovoluje předsedovi vlády účastnit se zasedání bankovní rady a naopak guvernérovi ČNB zúčastnit se zasedání vlády. Tím mají obě instituce zaručenu vzájemnou informovanost. Spolupráce vyššího stupně, konzultace či přímo spolupráce, tím však zaručena není.
Přestože se spolupráce ČNB a vlády postupně zlepšuje, není zatím zdaleka ideální. Hlubší spolupráce by přitom nemusela být vykoupena snížením nezávislosti či důvěryhodnosti ČNB na straně jedné či zmenšením manévrovacího prostoru vlády na straně druhé. Lze proto doufat, že v budoucnu budou oba tvůrci české hospodářské politiky – ČNB a vláda –alespoň působit sehranějším dojmem než dnes. Neboť, konec konců, jsou na stejné lodi.
Co si myslíte o spolupráci ČNB a vlády? Je podle Vás dnešní nastavení hospodářských politik správné? Napište nám svůj názor!
