Co dělat, když ''času je málo a voda stoupá''

Také se vám stává, že všechno dokončujete až "nadoraz"? A míváte málo času, abyste vše stihli? Nejste rozhodně žádnou výjimkou. Je v lidské povaze "mít stále dost času". Určitě jste si už také všimli, že každá práce ho spotřebuje přesně tolik, kolik ho máte. Pocit, že ještě není kam spěchat, velmi uklidňuje. Začátky řešení úkolů bývají proto pomalé.

Co se dá odložit, se také odloží. S přibývajícím časem je však třeba zrychlit. A čím je blíž ke stanovenému termínu, tím bývá tempo vyšší. Zajímavé je, že ať se pustíte do čehokoli, vždycky zjistíte, že ještě předtím je nutné udělat něco jiného. Pokud je ta naléhavější záležitost navíc i lákavější, nepříjemný a náročný (byť i důležitější) úkol člověk raději ještě na chvíli odloží.

Máte třeba zpracovat důležitý odborný materiál. Začnete hledat ve své knihovně potřebnou literaturu, a přitom vás napadne, že už se v tom svém nepořádku nevyznáte. Začnete uklízet. A čas utíká. Najednou si vzpomenete, že už je nejvyšší čas. Možná to stihnete, ale možná také ne.

MARTIN ROMAN šéf Škody Holding
"Nechávat věci na poslední chvíli? To je přirozená vlastnost mnoha lidí. Nejlepším lékem na tento neduh je dobrý systém projektového řízení a plánování. Je třeba jasně definovat jednotlivé milníky a kontrolovat jejich plnění. Překročení jednotlivého milníku včas indikuje možný vznik problému a umožní přijmout opatření tak, aby se věc nemusela řešit až v momentu, kdy už se zvládnout nedá.

Přesto může mít práce na poslední chvíli své výhody. Patří k nim například určité "zahušťování času" v závěru řešení úkolů.

Člověk je schopen si snadněji utřídit informace, které postupně získal. Má také větší nadhled. Zvyšuje se i jeho motivace. Tím se mu pak lépe daří včas dosprintovat do cíle.

Jen se občas ukáže, že by bývalo lepší začít přece jen o něco dříve. I proto, že vědomí "poslední chvilky" může někomu navozovat určité vyšší vnitřní přepětí, nervozitu či úzkost.

Pak mohou snadno těsně před cílem zkolabovat. Pro tyto typy lidí bývá důležitější rozplánovat si práci spíše po krocích a úkoly řešit v pomalejším, klidném tempu důsledně hned od začátku. Dá se tak ostatně leckdy dojít dál, případně i dosáhnout výš. Každý člověk by si proto měl jednou provždy ujasnit, jak podněcující, či naopak tlumící účinek na něj má vědomí toho, že "času je málo a voda stoupá".

A i ti, kteří rádi pracují pod tlakem, by měli být schopni průběžně vyhodnocovat svůj cit pro to, co pro ně ještě představuje "poslední chvilka" a kde už se vystavují zbytečně velkému riziku selhání. Přirozené opotřebování organismu i psychiky ve vyšším věku by vás totiž už mohlo i knokautovat.