V české společnosti existenci diskriminace na základě pohlaví dodnes spousta lidí nepřipouští. Nerovnosti mezi muži a ženami, které dokazují statistické údaje, jsou přiřazovány takzvaným objektivním okolnostem. Jde-li o diskriminaci na pracovním trhu, tvrdí se, že ženy prostě dosahují horších výsledků. Jde-li o péči otců o děti a jejich svěřování do porozvodové péče, říká se, že muži jsou k tomu hůře biologicky vybaveni - což je diskriminace mužů. Řada lidí stále přiřazuje každému z pohlaví automaticky určité vlastnosti. U žen se předpokládá, že jejich největší touhou je o někoho pečovat a v zaměstnání se místo na práci soustředí na to, co uvařit rodině k večeři. Od mužů se naopak očekává racionálnost a neschopnost zabývat se malichernostmi typu mytí nádobí.
Toto tradiční nahlížení na ženy a muže se označuje pojmem genderové stereotypy. Gender označuje pohlaví ne ve smyslu biologickém, ale kulturním a sociálním. Přestože panuje všeobecné přesvědčení, že mužské a ženské vlastnosti se doplňují - protože jsou považovány za protichůdné - a jsou stejně významné, v kultuře, v níž žijeme, jsou takzvané mužské vlastnosti oceňovány více. Například ve sférách, kde pracují zejména muži, jsou tradičně vyšší mzdy než v odvětvích feminizovaných. Genderové stereotypy tedy vedou k nerovnému zacházení s muži a ženami, k diskriminaci, která v konečném důsledku dopadá více na ženy. V tuzemsku jde především o diskriminaci na pracovním trhu, (ne)účast žen v rozhodovacích procesech či o násilí páchané na ženách.
