Tím jevem je plýtvání, které natahuje splnění úkolu do nehorázné časové délky. A protože čas jsou peníze, také práci notně prodražuje.
Plýtvání se rozbujelo v období platové nivelizace za socialismu. Každý normální člověk se snaží ve své práci optimalizovat poměr nákladů a výnosů - tedy co nejvíce peněz za minimum času a námahy. Získat desetinásobek platu oproti kolegovi v kanceláři, který vyřizuje své věci desetkrát pomaleji, u nás dlouho nešlo. A proto se naučil český lid masově optimalizovat tím druhým zbývajícím způsobem. Když nejde zvýšit výnos, snížím náklad. Práci koncentrovaně zvládnutelnou za čtyři hodiny roztáhnu na celý den, týden, měsíc. A zaměstnavatel mi moji odměnu za ni znásobí dvěma, čtrnácti, čtyřiceti. To už je zisk!
Plýtvání dneška se často skrývá za slovem „náklady“. „Víš co,“ řekl mi jeden člověk, který se se mnou chtěl pustit do jednoho projektu, „získáme od lidí nějaké tržby, od toho já odečtu jen své náklady a zbytek si poctivě napůl rozdělíme.“ Nechal jsem si určitou dobu na rozmyšlenou. Během ní si partner chtěl se mnou smluvit schůzku. V prvním telefonátu to vypadalo na domluvu týden dopředu - partner je velmi zaneprázdněn. Domluven byl tedy přesný čas, místo, hotovo. Nutný náklad na smluvení schůzky obnáší jeden dvouminutový telefonní hovor.
Pak přišlo jeho plýtvání: během týdne další dva hovory, které navrhovaly schůzku posunout. Partner neležel na ARO v nemocnici - jen si tak špatně zorganizoval čas, že nebyl schopen dostát svému slibu původního termínu. Ani jej nenapadlo zeptat se ze slušnosti, kolik mne ten přesun bude stát. A když už jsem na místě schůzky v jedné kavárně seděl, partner nepřicházel. Po dvaceti minutách telefonoval, že mu to prostě nevyšlo. Tohle vše měl tendenci označit za své náklady. Je třeba ještě dalšího komentáře k tomu, proč se mu dodnes pracovně vyhýbám?
 |
Kdo má a kdo nemá nárok dělat tajnosti se svými příjmy? Jaké jsou možnosti, jak zjistit majetkové poměry druhých? Povíme vám, jak je to v Česku ve srovnání s jinými zeměmi. Čtetě ZDE. |
