Bývalý ministr financí Mertlík ve svém otevřeném dopise uveřejněném v Hospodářských novinách dne 9. července 2001 dospěl k nesprávnému závěru. Prodej IPB do rukou ČSOB nebyl z hlediska státu nejlevnějším řešením, nýbrž tím nejdražším. Ve skutečnosti byl návrh řešení situace předložený IPB mnohem lepší, protože by byl eliminoval náklady státu na finanční pomoc IPB.
Pan Mertlík tento návrh nazval „vydíráním“ Nomurou a „tunelem v IPB s posvěcením státu“. Tyto výroky jsou nepravdivé, zavádějící a skandalizující. Vzhledem k nedávné jasné kritice pana Mertlíka v Parlamentu působí také zaujatě a účelově.
Podstatou návrhu IPB bylo: (1) plně uhradit státu náklady na finanční pomoc, (2) za tím účelem prodat IPB Konsolidační bance za 1 Kč v přísném souladu s právními předpisy a (3) maximalizovat cenu za franšízu IPB v rychlém kompetitivním výběrovém řízení.
1. Plně uhradit státu náklady na finanční pomoc
Návrh IPB předpokládal, že veškerý výtěžek z prodeje IPB bude nejprve použit k úhradě nákladů státu na finanční pomoc IPB. Zpráva Parlamentní vyšetřovací komise odhadla cenu „očištěné“ IPB na 100 mld Kč. Prodej IPB by byl vynesl dostatečné výnosy, aby stát tak mohl být plně kompenzován za poskytnutou finanční pomoc. IPB dále navrhovala se rozdělit se státem o jakýkoli čistý zisk z tohoto prodeje, po úhradě nákladů státu na finanční pomoc, což by představovalo čistý zisk pro stát. Transakce s ČSOB žádnou z těchto pro stát výhodných podmínek neobsahuje.
Je jistě znepokojivé si uvědomit, že postup podle návrhu IPB loni v létě tedy mohl ušetřit státu a daňovým poplatníkům 100 mld Kč. Možná, že to je důvod, proč pan Mertlík tak vehementně zkresluje obsah tohoto návrhu.
2. Prodat IPB Konsolidační bance za 1 Kč v přísném souladu s právními předpisy
Právní a účetní poradci potvrdili jak státu, tak IPB, že k rychlému uskutečnění prodeje IPB Konsolidační bance si IPB z právního hlediska musí ponechat alespoň jednu organizační složku podniku, schopnou samostatného fungování. K vyřešení těchto obav bylo navrženo, aby si IPB ponechala kajmanské podílové fondy jako onu samostatnou organizační složku. Kajmanské podílové fondy byly pro IPB samostatně spravovány investiční bankou MeesPierson, byly tak odděleny od ostatního podnikání IPB a jejich aktiva převážně sestávala z minoritních majetkových účastí. Ponechání si kajmanských podílových fondů v IPB uspokojilo také preference potenciálních strategických partnerů. V té době ani UniCredito and ČSOB neměly o kajmanské fondy zájem - chtěly pouze bankovní podnikání IPB.
Návrh IPB obsahoval striktní závazek „zbytkové“ IPB použít hodnotu ponechaných kajmanských podílových fondů v prvé řadě jako další zdroj úhrady nákladů státu na finanční pomoc IPB. Pan Mertlík ve svém otevřeném dopise zapomněl zmínit tuto zásadní skutečnost. Jednoduše řečeno, z pohledu státu nezáleželo na tom, zda kajmanské fondy zůstaly v IPB či nikoli. Hodnota majetku v těchto fondech by stejně připadla státu, s jediným omezením, aby tato úhrada nepřivedla „zbytkovou“ IPB do konkurzu. Jako další zajištění Konsolidační banka dále požadovala - a dostala - nákupní opci na aktiva v těchto fondech. Návrh IPB tedy NEBYL „vydíráním“ Nomurou, ani „tunelem v IPB s posvěcením státu“. Byl chytrým návrhem IPB, nikoli Nomury.
3. IPB navrhla maximalizovat cenu za svou franšízu v rychlém tendru
Cílem IPB bylo získat za svůj podnik fairovou tržní cenu. V červnu 2000 byla IPB (a) nejvýše hodnocenou retailovou bankou v České republice s 22% podílem na trhu primárních deposit a 3.5 miliony klientů, (b) největší bankovně-pojišťovací skupinou poskytující finanční služby ve střední Evropě a (c) jedním z nejúspěšnějších soutěžitelů na trhu hypotéčních úvěrů, stavebního spoření a správy aktiv. Provozní příjmy IPB se zvýšily o 20%. Náklady byly sníženy o 15%.
Ministři financí by měli vědět, že je pošetilé exklusivně vyjednávat pouze s jedním zájemcem, zejména když existují další zájemci připravení koupit. Závazné výběrové řízení by přineslo od investorů jako byli ČSOB nebo Allianz/Unicredito maximální nabídky. Allianz/Unicredito byli vážnými zájemci a měly tým více než 120 lidí pracujících na přípravě vstupu do IPB. Takové výběrové řízení bylo proveditelné v řádu dvou týdnů, protože jak ČSOB, tak Allianz/Unicredito byly připraveny okamžitě koupit. IPB nehrozilo, že by se rozpadla tak rychle, jak tvrdí pan Mertlík. Ve skutečnosti trvá mnohem déle, než se dostaví efekty, ke kterým došlo například v případě Agrobanky Praha, a.s.
Struktura návrhu IPB byla podobná prodeji Komerční banky. I když ta přežívala ve státních rukou po léta, vysoký výnos z prodeje pak pomohl snížit významné náklady na státní pomoc. Bylo ho dosaženo, protože Fond národního majetku využil zkušeností mezinárodních poradců při organizaci kompetitivních, transparentních výběrových řízení a správně je uplatnil.
Nucená správa a následná defektní metoda prodeje zničily hodnotu IPB. Řešení navržené IPB bylo výhodnější. Nákladům státu v objemu 100 miliard Kč a veřejné kritice se dalo předejít. Možná, že nastal čas, aby vláda zjistila, zda ji pan Mertlík úplně a pravdivě informoval o celé záležitosti.
