Přes rok byl v Antarktidě. Jako lékař, který na stanici Concordia zajišťoval projekty zaměřené na přípravu dlouhých letů do vesmíru z pohledu medicíny. Na cestu ho vyslala Evropská kosmická agentura.
Lékař Centra biologické ochrany
"Nikdy nebylo mým snem jet do Antarktidy, pro normální lidi je stále nedostupná. Ale když jsem takovou šanci dostal, chopil jsem se jí. Lákala mě možnost být na nejextrémnějším místě planety," říká Aleš Rybka, lékař Centra biologické ochrany.
Náplní jeho práce bylo vyšetřovat změny lidské imunity, psychiky, zjišťovat přítomnost a výměnu bakterií, točilo se EEG, trénovala se první pomoc. "Víkendy jsme drželi, i když vědci pracovali v případě nutnosti i o volných dnech. Soboty byly ve znamení úklidu společných prostor, ale večeře byla slavnostní. A v neděli se nepracovalo," vzpomíná lékař, jehož činnost závisela na harmonogramu mise Winterover 2010. "Někdy jsem byl v práci do večera, někdy zase až odpoledne. Jediné, co jsem měl dané, byl oběd a večeře v přesných časech."
Přiznává, že pobyt byl velmi náročný, hlavně během tříměsíční tmy. "Ale přežít se dá. Potřebujete dobré rodinné zázemí, musíte být v kontaktu s ostatním světem a hlavně –musíte si věřit, že na to máte. Pokud někdo o sobě ví, že je cholerik a snadno ho něco vykolejí, na takovou misi by rozhodně jezdit neměl. Devět měsíců izolace v třináctičlenné skupině prověří každého až do morku kostí," dodává Aleš Rybka.
Členové expedice z různých koutů světa spolu vycházeli po pracovní stránce relativně dobře až do ledna letošního roku. "Společensky to od srpna už skřípalo, oddělila se skupinka tří Francouzů, ale zbytek fungoval bez konfliktů."
Sebereflexe je v takové izolaci důležitá. "Často jsem přemýšlel, zda jsem problém nevyvolal já, třeba nechtěně. Musíte si rozmýšlet, co řeknete a jakým tónem." Nikdy se nedostal do situace, že by to chtěl vzdát. Ani na chvilku. "Nelituji ani minuty strávené v Antarktidě."
Do Česka se vracel rád – těšil se na rodinu, přítelkyni i na české pivo, chleba, knedlíky. "Pobyt v izolaci mě změnil. Vím, co pro svůj život potřebuji, co je důležité. A dbám na to, aby mi už nikdy nechybělo to, co jsem postrádal v Antarktidě: pohlazení a lidský dotek."
Geolog a klimatolog v jedné osobě
"Před pár dny se vrátil z měsíčního pobytu v Súdánu. Byl členem archeologické expedice Sabaloka 2011 a zkoumal klimatické změny a proměny toku Nilu ve východní části Sahary. V Súdánu byl podruhé, ale pokud bychom počítali, kolikrát už pracovně navštívil islámské země, číslo by poskočilo na 18. Podmínky na poušti už mu nepřijdou ani tak extrémní. "Již pro mě nejsou tak neobvyklé. Je důležité umět se jim přizpůsobit," říká Václav Cílek, geolog, klimatolog a ředitel Geologického ústavu Akademie věd ČR.
"Pili jsme vodu z Nilu. A nic nám nebylo," říká geolog a klimatolog Václav Cílek.
Největším problémem na poslední expedici byla – jak jinak v poušti – voda. Je jí všude málo, je nutné s ní šetřit. "Voda se nakoupí na tržišti a odveze se do základního tábora. Každý den vyrážíme pracovat do pouště s desetikilovým batohem na zádech. Minimálně tři litry vody v něm musíte mít. Bohužel v průběhu dne se ta voda ohřívá až na 35 stupňů, což není příjemná teplota na pití," vypráví Václav Cílek.
Jak dodává, voda z Nilu osvěžila více. "Pili jsme ji a nic nám nebylo. Samozřejmě v Egyptě bych to nikdy neudělal, ale tady nám britští vědci, které jsme potkali, potvrdili, že je pitná. Na první pohled tak ale nevypadá, má barvu louže. Je to taková přírodní smecta."
Na průzkumné práce se jezdí každý den, jestli je pondělí nebo neděle, nehraje roli. "Za celou dobu jsme měli jediný den volna, to když nám vojenská policie uložila domácí vězení. Vstoupili jsme na území, na které jsme nesměli," vzpomíná.
Vedle pečlivého hospodaření s vodou musí členové expedice také bedlivě chránit své zdraví. "Poušť je kamenitá, a pokud bychom spadli a odřeli se, byl by to problém. Lékařská péče není příliš dostupná a rány se velmi špatně hojí."
Třetí zásadní věc, kterou členové expedice řeší, je, aby si vzájemně "sedli". "Tentokrát to bylo dobré, za celou dobu jsme jen jedenkrát zvýšili hlas. Ale pokud se to rozhodí hned na začátku, jen těžko se pak problémy v expedici urovnávají."
Václav Cílek bydlel – stejně jako ostatní – v malém domku s jedinou místností. K vybavení patří jen džbán s hrnečkem. "Tím džbánkem se také myjete – poléváte se vodou. Toaleta s tureckým záchodem má stejné řešení."
A jak vypadá večer v Súdánu? "Svítíme si baterkou, ale večery jsou krátké. Je dobré jít brzo spát, abychom nabrali sil do dalších dní. Bývají velmi vyčerpávající. Přes den pálí sluníčko a nikde nenajdete stín, země je horká, takže když už opravdu cítíte únavu, můžete udělat jen jedno: sednout si na bobek a chvilku si odpočinout."
Svou práci, která je mnohdy náročná, a navíc daleko od rodiny, by však neměnil. "Věčně sedět v kanceláři prostě neumím."
Expert na průmyslové čištění
Dříve dělal na lodi. Plul na nákladních lodích po Labi do německého Hamburku. Pak ho náhoda přivedla k jiné práci – technologickému čištění. Dostane se na velmi zvláštní místa: do útrob elektráren, na dna chladicích věží, do různých podzemních nádrží, do studní nebo potrubních systémů. "Čistíme kanalizace, čerpáme kaly, čistíme zařízení a vybavení v průmyslu. Už 14 let," říká Josef Kopřiva, majitel společnosti Odpady Racio.
"Lezu do útrob elektráren a cisteren. Každou chvíli můžu začít hořet," poznamenává Josef Kopřiva, specialista na průmyslové čištění.
Jeho firmu oslovují podniky zejména z rafinerského a chemického průmyslu nebo důlní společnosti. Není to jednoduchá práce, zvláště když se kvůli opravám či revizím čistí nádrže po ropných produktech – to hrozí, že zbytky látek začnou hořet, nebo dokonce vybuchnou.
"Bez speciálního oděvu a bot s antistatickou a nehořlavou ochranou to vůbec nejde. Musíme si mnohdy vzít i dýchací přístroje a osobní detektory, které monitorují látky v nádržích, zvláště množství kyslíku, abychom se neudusili nebo se neotrávili."
Nádrže se čistí buď tlakem vody, nebo mechanicky pomocí gumových stěrek. Zbytky nebezpečných látek se odsají do speciálního vozidla a buď si je zákazník vezme pro další zpracování, nebo se odvezou na skládku nebezpečných odpadů k likvidaci.
A kdy si Josef Kopřiva uvědomil, že jeho práce může být nebezpečná? "Zavolali nás k havárii, převrátil se mix s nivelační hmotou, z níž se dělají podlahy. Bylo třeba vlézt do cisterny průlezem širokým asi 80 centimetrů a odstranit rychle zbytky, které nám tuhly pod nohama. Trvalo to sedm hodin a byl jsem naprosto vyčerpaný. Ta hmota byla jako beton," vzpomíná. Jeho rodina už si na nebezpečné povolání zvykla, syn dokonce začal pracovat s otcem. Jako všichni musel projít bezpečnostním školením. "Je důležité si stále uvědomovat, s jakými látkami manipulujeme a co mohou způsobit."
Výškový specialista
Viset na laně z výškové budovy, už to samo o sobě je nebezpečné. A když vám navíc těsně nad hlavou taje sněhová kra, riziko ještě roste. "O život nám jde vždycky, když zanedbáme bezpečnost nebo něco podceníme. Snažím se samozřejmě nebezpečných situací vyvarovat, občas ale přijdou nečekaně," říká výškový specialista Josef.
"Mám respekt ze své práce," přiznává pětatřicetiletý Josef.
A to se zrovna nedávno stalo. "Instalovali jsme vzduchotechniku v jednom úzkém světlíku na pražských Vinohradech. Světlík byl přístupný pouze ze střechy, a tak jsem slanil a začal s prací. Visel jsem na laně asi ve výšce prvního patra a kolega mi ze střechy spouštěl materiál. Zavadil ale o eternitové odkouření, které bylo v dezolátním stavu. Zřítilo se do světlíku. Naštěstí mě těsně minulo, ale v celkově malém prostoru zvířilo tolik prachu, že jsem nemohl dýchat a začal se dusit," vzpomíná na nepříjemné chvilky. Světlík byl dole zaslepen, takže nebylo kam uniknout. "Zachránila mě malá díra ve zdi vedoucí do sklepních prostor. Přitiskl jsem k ní ústa a dýchal přes ni do doby, než se prach usadil a já mohl po laně vystoupat zpět na střechu," dodává Josef.
Jeho pracovní den vypadá většinou tak, že je už od časných ranních hodin na střechách, komínech, fasádách, kde čistí a natírá okapy, myje okna a fasády, montuje instalace proti ptactvu. Někdy provádí i náročné rekonstrukce střech a renovace fasád historických budov. Nejnebezpečnější však je odstraňování převisů sněhu, ledu a rampouchů ze střech a okapů. "Tahle práce je velmi fyzicky náročná. Všechno je namrzlé a klouže. Musím se soustředit, abych ochránil před úrazem sebe, ale také aby sníh či led nespadly a nedošlo k nehodě."
Josef pracuje ve výškách už sedmý rok, předtím byl v armádě. "Přemýšlel jsem, kde bych využil zkušenosti z mé služby u armády. A protože mám rád fyzickou zátěž, práce výškového specialisty mě nadchla." Strach ze své práce nemá, ale respekt ano. "Kdybych ho neměl, byl bych časem nebezpečný sobě i ostatním."
