opsáno odjinud
Ve druhém čísle Učitelských listů se jejich šéfredaktorka Jana Hrubá zamýšlí nad tím, co chybí zdejšímu školství a co je třeba udělat, aby vzdělávalo žáky a studenty schopné prosadit se v Evropě. Text přetiskujeme.
Nedávno na mne na jedné tiskové konferenci z projevů oficiálních představitelů najednou vystrčila svou hadí hlavičku Fráze. Zase už se objevují výrazová klišé - jakési evropské ptydepe! Začala jsem se trochu bát. O tu naši "generaci Evropa". Podobně jako ještě před deseti lety "dobrovolně" soutěžili žáci a studenti ve znalostech o veliké zemi, začínají se rojit akce se zaměřením k Evropské unii. Finanční podpory těchto aktivit nejsou malé. Měli bychom dávat velký pozor, aby se nerozdrobily jen do podpor formálních akcí, nákladných propagačních materiálů na křídovém papíře a odškrtnutých čárek. Musíme totiž udělat mnohem víc. Naši studenti a žáci budou opravdu občany Evropy. Oni už vní přece žijí dnes. Stačí vyjet kousek za humna a vidíte stejné reklamy, stejné televizní programy, stejné výrobky a zařízení v domácnostech. V tom už dnes v Evropě jsme. V čem jsme se však nepříblížili, je způsob myšlení. Necítíme a nemyslíme jako Evropané. Stále máme pocit ohrožení našeho závětří, nejsme připraveni ani na pozitivní, ani na negativní vlivy, které otevření hranic přineslo. Není připraven ani stát. Respektovaní politici nevysílají právě kladné signály (natož aby činili razantní opatření), chovají se podobně xenofobně jako většina národa. Tady musí velký kus práce vzít na sebe škola. Nesmí ovšem jít o umělé jednorázové kampaně, ale o prostoupení celého života školy evropským duchem. Začít se dívat na všechna témata, o kterých s žáky mluvíme, v evropských souvislostech, avšak bez iluzí,a tím vštípit tento způsob myšlení i žákům. Naučit je vyhledávat informace,srovnávat, kriticky a samostatně hodnotit. To ovšem kde velké nároky na učitele. Mnozí - zvláště dříve narození, kterých je na školách vysoké procento - budou muset zaplnit bílá místa ve svém odborném i všeobecném vzdělání. Připustit si, že bylo v minulosti okleštěno a zmrzačeno. Že jsme byli objekty indoktrinace. (To se mimochodem projevuje i ve výzkumech veřejného mínění o našem vstupu do EU.) Zdrojů informací je dnes už mnoho. Musíme si zvyknout aktivně je vyhledávat, pracovat s nimi a osvojit si i nové dovednosti například využívání internetu nebo tvorbu projektů. Naši mladí lidé potřebují nejen se o Evropě učit, ale i Evropu vidět, prožívat, přemýšlet o ní již v době studia. Potřebují praktické dovednosti. Neboť oni už (naštěstí) mají nebo budou mít možnost studovat v zahraničí, cestovat, hledat si v Evropě práci, podnikat, volně se stěhovat. Řada středoškoláků a vysokoškoláků už dnes má osobní zkušenost se studiem v Evropě nebo v Americe - umíme toho využít jako učitelé? Základním předpokladem je znalost jazyků. Sonda Maturant 99 nepřinesla příliš lichotivé svědectví o kvalitě školní výuky jazyků. Není to ovšem jen vina škol. Pokud se problém nebude zásadně řešit na vyšší úrovni, budou fakulty nadále připravovat jazykáře pro podnikatelský sektor, který je lépe zaplatí. Tady trh funguje neúprosně a je třeba na to reagovat. Evropská dimenze se musí stát jedním z principů vzdělávání. Patří do cílů vzdělávací politiky, do obsahu vzdělávání i do školních kurikulí (třeba ve formě celoškolních projektů), do přípravy a dalšího vzdělávání učitelů. Aby se tak stalo, musí být vytvořeny podmínky: podporovat aktivní školy a učitele, dovybavit školy informační technikou, vypsat granty na zpracování evropských programů, studijních materiálů, metodik, učebních pomůcek. Reprezentanti státu si musí rozmyslet, zda budou utápět peníze v "kříšení" dodýchávajících průmyslových gigantů a bank, a nebo zda je investují do vzdělání mladých perspektivních lidí, kteří mohou s evropským rozhledem v budoucnu přivést naši ekonomiku na evropskou úroveň. Jak potvrzují příklady mnoha prosperujících zemí, návratnost investic do vzdělávání je ta nejvyšší. U nás se o tom sice už mluví (i to je pokrok!), ale reálně se tak nečiní. V českých rodinách bývalo kdysi zvykem, že se uskromnily ve jménu lepší budoucnosti dětí a dopřály jim studium. Zprávy o miliardových částkách rozplývajících se vinou neschopnosti, špatné kontroly nebo i zkorumpovanosti některých jedinců ve státní správě napovídají, že i u nás existují rezervy na investice do vzdělání. To bychom si ale museli udělat pořádek.
Ve druhém čísle Učitelských listů se jejich šéfredaktorka Jana Hrubá zamýšlí nad tím, co chybí zdejšímu školství a co je třeba udělat, aby vzdělávalo žáky a studenty schopné prosadit se v Evropě. Text přetiskujeme.
Nedávno na mne na jedné tiskové konferenci z projevů oficiálních představitelů najednou vystrčila svou hadí hlavičku Fráze. Zase už se objevují výrazová klišé - jakési evropské ptydepe! Začala jsem se trochu bát. O tu naši "generaci Evropa". Podobně jako ještě před deseti lety "dobrovolně" soutěžili žáci a studenti ve znalostech o veliké zemi, začínají se rojit akce se zaměřením k Evropské unii. Finanční podpory těchto aktivit nejsou malé. Měli bychom dávat velký pozor, aby se nerozdrobily jen do podpor formálních akcí, nákladných propagačních materiálů na křídovém papíře a odškrtnutých čárek. Musíme totiž udělat mnohem víc. Naši studenti a žáci budou opravdu občany Evropy. Oni už vní přece žijí dnes. Stačí vyjet kousek za humna a vidíte stejné reklamy, stejné televizní programy, stejné výrobky a zařízení v domácnostech. V tom už dnes v Evropě jsme. V čem jsme se však nepříblížili, je způsob myšlení. Necítíme a nemyslíme jako Evropané. Stále máme pocit ohrožení našeho závětří, nejsme připraveni ani na pozitivní, ani na negativní vlivy, které otevření hranic přineslo. Není připraven ani stát. Respektovaní politici nevysílají právě kladné signály (natož aby činili razantní opatření), chovají se podobně xenofobně jako většina národa. Tady musí velký kus práce vzít na sebe škola. Nesmí ovšem jít o umělé jednorázové kampaně, ale o prostoupení celého života školy evropským duchem. Začít se dívat na všechna témata, o kterých s žáky mluvíme, v evropských souvislostech, avšak bez iluzí,a tím vštípit tento způsob myšlení i žákům. Naučit je vyhledávat informace,srovnávat, kriticky a samostatně hodnotit. To ovšem kde velké nároky na učitele. Mnozí - zvláště dříve narození, kterých je na školách vysoké procento - budou muset zaplnit bílá místa ve svém odborném i všeobecném vzdělání. Připustit si, že bylo v minulosti okleštěno a zmrzačeno. Že jsme byli objekty indoktrinace. (To se mimochodem projevuje i ve výzkumech veřejného mínění o našem vstupu do EU.) Zdrojů informací je dnes už mnoho. Musíme si zvyknout aktivně je vyhledávat, pracovat s nimi a osvojit si i nové dovednosti například využívání internetu nebo tvorbu projektů. Naši mladí lidé potřebují nejen se o Evropě učit, ale i Evropu vidět, prožívat, přemýšlet o ní již v době studia. Potřebují praktické dovednosti. Neboť oni už (naštěstí) mají nebo budou mít možnost studovat v zahraničí, cestovat, hledat si v Evropě práci, podnikat, volně se stěhovat. Řada středoškoláků a vysokoškoláků už dnes má osobní zkušenost se studiem v Evropě nebo v Americe - umíme toho využít jako učitelé? Základním předpokladem je znalost jazyků. Sonda Maturant 99 nepřinesla příliš lichotivé svědectví o kvalitě školní výuky jazyků. Není to ovšem jen vina škol. Pokud se problém nebude zásadně řešit na vyšší úrovni, budou fakulty nadále připravovat jazykáře pro podnikatelský sektor, který je lépe zaplatí. Tady trh funguje neúprosně a je třeba na to reagovat. Evropská dimenze se musí stát jedním z principů vzdělávání. Patří do cílů vzdělávací politiky, do obsahu vzdělávání i do školních kurikulí (třeba ve formě celoškolních projektů), do přípravy a dalšího vzdělávání učitelů. Aby se tak stalo, musí být vytvořeny podmínky: podporovat aktivní školy a učitele, dovybavit školy informační technikou, vypsat granty na zpracování evropských programů, studijních materiálů, metodik, učebních pomůcek. Reprezentanti státu si musí rozmyslet, zda budou utápět peníze v "kříšení" dodýchávajících průmyslových gigantů a bank, a nebo zda je investují do vzdělání mladých perspektivních lidí, kteří mohou s evropským rozhledem v budoucnu přivést naši ekonomiku na evropskou úroveň. Jak potvrzují příklady mnoha prosperujících zemí, návratnost investic do vzdělávání je ta nejvyšší. U nás se o tom sice už mluví (i to je pokrok!), ale reálně se tak nečiní. V českých rodinách bývalo kdysi zvykem, že se uskromnily ve jménu lepší budoucnosti dětí a dopřály jim studium. Zprávy o miliardových částkách rozplývajících se vinou neschopnosti, špatné kontroly nebo i zkorumpovanosti některých jedinců ve státní správě napovídají, že i u nás existují rezervy na investice do vzdělání. To bychom si ale museli udělat pořádek.
