Martin Povr chtěl u koní zůstat, a tak uvažoval o práci kováře, nakonec vyhrálo sedlářství. "Mým vzorem byl jiný sedlář ve vesnici, Martin Hanuš, u kterého jsem se začínal učit ještě dřív, než jsem šel na učiliště. Nejdřív jsem jen okukoval, učil mě správně šít na obalech k mobilním telefonům," vzpomíná.
Nejtěžší je polštář
"K té práci vám stačí hodně malá dílna. Ze začátku jsem měl jen malý stůl v rohu místnosti," říká dvaadvacetiletý Martin Povr, který se vyučil na zemědělské škole v oboru sedlářství. Dnes má v Čerčanech nedaleko Prahy k dispozici místnost, kde jsou dva staré šicí stoje - sedlářský, který prošije kůži i dva centimetry silnou, a obuvnický. "Staré stroje jsou lepší, dají se lehce opravit. Ta mechanika není náročná," vysvětluje.
Přestože nitě kupuje voskované, stejně na ně ještě před šitím nanese včelí vosk. "Sedlo se musí třikrát až čtyřikrát promazat. To je základ. Pokud je dobře udělané, díky promazání vydrží i deset let a potřebuje jen malé opravy." K výrobě sedel, uzd i třeba kočárových postrojů používá hovězí kůži. Jediné, co pro koně nevyrábí, jsou chomouty a kostry pro sedla. "Bývali sedláři, kteří si kostry vyráběli sami, ale já je kupuji. Samozřejmě dřevěné, jsou dnes sice i umělohmotné, ale ty nebývají tak kvalitní."
Správná kostra je základ sedla. Její velikost se určuje podle rozteče u kohoutku koně, sedlo nesmí koně dřít. "Ideální je, když si majitel koně nechá ušít sedlo přímo na míru." Šířku sedla může majitel změřit sám, ale pokud je kohoutek koně atypický, musí sedlář přijet do stáje.
Na kostru přidělává sedák, k němuž je přišitý polštář. Skládá se z krycích křidélek a posedlí, dále z bočnic a krycího předního dílu. Nejnáročnější na výrobu je polštář, musí se totiž na kostru sedla přesně vejít. "Ze šablon vyřežu kůži, sešiji, vycpu a přichytím k sedáku. K vycpání používám ovčí srst, ta se stejně jako srnčí srst vytvaruje podle hřbetu koně. K dispozici jsou i umělá vlákna, ale ta nedrží dobře tvar. Moje zkušenost je taková, že stará sedlařina se dá kombinovat s moderními materiály, ale sedlář si musí umět vybrat. Například dnes se k nám z Indie dovážejí průmyslově vyráběná sedla. Ale vydrží tak tři roky a hlavně se hůř opravují."
"Kovářova kobyla"
Nejčastěji vyrábí u sedláře Daniela Ramika anglická sedla, která se používají pro turistiku, parkúr, dostihy... Nyní se však chce naučit šít i španělská a portugalská sedla, která mají opěrky vepředu a vzadu, a jsou proto vhodná pro show. "Učíme se to i tak, že jsme si nechali jedno sedlo přivézt a pak jsme ho rozebírali, abychom pochopili, jak je vyrobené," říká. Rozpárat sedlo zhruba za 30 000 korun sice může někomu připadat hříšné, ale jinou možnost Martin Povr ani jeho kolega nemají.
Materiály i své výrobky testuje na koni, kterého si pořídil před šesti lety. "Ale kvůli samé práci nemám moc času oblékat svého koně. Znáte to přísloví, kovářova kobyla chodí bosa." Nicméně na koni se naučil jezdit tak dobře, že pracuje i jako jezdecký kaskadér.
