Hlavně z toho nesmíme zblbnout
Na minulém pracivišti jsme měli kuřárnu. Kuřáci chodili disciplinovaně kouřit tam, většinou s papírama v ruce, nebo po domluvě s kolegou probrat pracovní problémy. Nebo taky jenom pokecat. Nekuřáci si stejné případy vyřizovali v kancelářích. Jeden kolega nekuřák dokázal několikrát denně hrát až půl hodiny Freecell. Jedna kolegyně nekuřačka ranní kávovou půlhodinku strávila čtením Blesku na internetu. Zkrátka pohoda. Až na jednu kolegyni, militantní nekuřačku. Jakmile šel někdo z kuřáků směrem ke kuřárně (též ke kuchyňce nebo na taletu, neb to bylo stejným směrem), halekala hlasitě své nekuřácké komentáře., takže je každý slyšel, včetně šéfa. Jakmile zjistila, že tam probíráme mezi sebou technické detaily k práci (byli jsme tam noví), začala tam chodit taky (ber cigarety ovšem). Nic proti tomu, ale vždycky si stoupla do otevřených dveří, pak nás ujistila, že jí kouření zase až tak nevadí, kamarádi v hospodě taky kouří, ale dovnitř nejde, jen na skok...ale protože nepobrala, vysvětlování se protáhlo, kouř se pěkně natáhl do chodby a byl všude. A pokřikování "Už zase jdeš kouřit, no te je děsný" při každém pohybu po chodbě nepřestávalo. A výsledek ? Zakázali jsme jí tam chodit. Přestali jsme jí radit. Komunikovali jsme s ní minimálně. Zkrátka, nic se nemá přehánět.