Tuto zkusenost mam hned dvakrat. Jednou od mych rodicu, kteri spolu pracovali a vse fungovalo bezvadne. Druhou s mym manzelem a tam naopak to nefungovalo temer vubec. Kazdy jsme meli uplne jiny postoj k reseni problemu spojenych s nasi firmou. Tyto rozdily se pozdeji projevily i ve v ztahu a manzelstvi se rozpadlo. Nemyslim, ze by nase spoluprace mela vliv na konec manzelstvi - skoncilo by stejne. I presto jsem si jista, ze partneri v soukromi muzou byt i parnery v praci. Vse zalezi jen na lidech tak jako v beznem zivote.

Vzala jsem si svého šéfa a nevidím v tom žádný problém. Je rád, že ho doma vyslechnu a mě zajímá o čem mluví (jenom občas musíme dát pozor, aby mi neřekl něco co nemám vědět). Kolegové ze začátku nevěděli, jestli mohou přede mnou na něj zanadávat, ale když si ověřili, že nedonáším, tak není žádný problém. Jenom mi loni nechtěl navrhnout na přidání, i když jsem si to podle mne zasloužila, aby to "prý nebylo blbý". Já myslím, že je to vždycky jen o lidech a o tom, jak berou svou práci a svůj vztah vážně. 

Pokud mohu reagovat na předchozí příspěvek, s mužským, který by mi v práci řekl vážně "A co kafe, puso" nebo jinou podobnou blbost, bych asi žít nechtěla. Alespoň u manžela bych si něco podobného představit nedokázala.

 

pracoval jsem se skoro manzelkou v jedne firme vice nez rok a meli jsme nastavene jasne pravidla

 

- nejezdili jsme spolu do prace, ale treba ob jednu tramvaj

- nechodili jsme spolu na obedy (maximalne, kdyz jsme meli rozdilny program na vecer)

- doma jsme se o praci nebavili (max o spolecnych kamaradech z prace)

- na firemnich akcich jsme stravili spolu minimalne casu

 

obcas byli nekteri kolegove prekvapeni, kdyz zjistili, ze spolu bydlime (a to nas pracovne oba znali)

takze vsechno je to jenom o pravidlech, jak si to lidi doma nastavi