návrat po nemoci

jako samoživitelka jsem byla velmi hodně odkázána "na vůli" zaměstnavatele. Obrovský tlak až šikana se na mě podepsaly syndromem vyhoření a kulantním zrušením místa. Až pak jsem našla odvahu a navštívila psychiatra. Skutečně léčba byla delší - ústavní. Není mi nic platné, že jsem již druhý rok v pořádku. Ani prac.úřad se nesnaží mi něco nabídnout. Mám pro ně nálepku psych. léčebny. Mám mnoho aktivit, které mi pomáhají zvládnout fin.pokrytí potřeb. Bývalý zaměstnavatel změnil vedení a dost nahlas se mluví o tom, kam až bývalé vedení dokázalo pár zaměstnanců přivézt. Nic naplat, mě ta nálepka již zůstané.Každý nový zaměstnavatel se dotáže u předešlého a pak raději zvolí né. Chápu to, nese to pro něj určité riziko. Bohužel, asi ještě dlouho budeme žít se socialistickými předsudky, kdy i včasná návštěva psychiatra nebo psychologa ně něčím nepatřičným, a tím dochází k tomu, že to odkládáme až když nestačí pár návštěv, ale hlubší a delší rozbor osobnosti k návratu do života. A následky jsou