Všeobecná nedůvěra vůči kampeličkám, založená na špatných zkušenostech s fungováním tohoto sektoru v minulosti, má velkou setrvačnost.
Když se řekne družstevní záložna, mnoha z nás se vybaví neslavné konce řady „kampeliček“ na přelomu 20. a 21. století.
Zatímco v minulosti docházelo k hromadným krachům družstevních záložen vlivem neodborného vedení nebo nepoctivého jednání, nedávný vývoj v oblasti drobného spořitelnictví spíše připomínal vynucenou redukci kapitálově slabých kampeliček pod harmonizační taktovkou EU nařizující povinné navýšení základního kapitálu z 0,5 na 35 mil. Kč.
Počet fungujících záložen tak postupně klesal ze 127 v roce 1999 až na současných 20. Pozitivní stránkou tohoto vývoje nicméně byla konsolidace zbylých záložen a celková stabilizace sektoru během posledních dvou let.
KAMPELIČKA NENÍ BANKA
Myšlenka družstevního záložnictví u nás navazuje na historické tradice z konce 19. a první poloviny 20. století.
Připomeňme si známou větu F. C. Kampelíka „Co jednomu nemožno, všem dohromady snadno“.
Soudobé pojetí tohoto sektoru je však výsledkem pohnutého desetiletého vývoje a od původních představ, natož historických kořenů, se značně vzdaluje.
Na začátku úsilí o oživení družstevního záložnictví v ČR po 40 letech socialismu stálo přijetí zákona č. 87/1995 Sb., o spořitelních a úvěrových družstvech (ZoSÚD), který vstoupil v účinnost 1. 1. 1996 a po několika významných novelizacích dodnes představuje základní právní normu pro sektor družstevních záložen u nás.
Jeho současná podoba definuje družstevní záložnu jako nebankovní instituci, která je oprávněna poskytovat většinou běžné finanční služby v oblasti platebního styku, vkladových a úvěrových produktů.
Postavení člena družstevní záložny je odlišné od statusu klienta banky. Člen záložny musí kromě běžného minimálního vkladu složit ještě tzv. členský vklad na krytí základního jmění.
Ten mu přináší stanovený podíl na zisku a možnost ovlivňovat poměry v záložně na členské schůzi (v závislosti na výši vkladu). Členem záložny může být fyzická i právnická osoba.
VŠEOBJÍMAJÍCÍ DOHLED
Dohled nad celým sektorem záložen vykonával od ledna 1997 až do března 2006 Úřad pro dohled nad družstevními záložnami (ÚDDZ).
Nutno konstatovat, že jeho počáteční působení bylo spíše rozpačité a dohled jím prováděný se často v praxi ukázal jako neúčinný. Důvodem byly kromě nedostatečného personálního zázemí chybějící zákonné kompetence k preventivnímu usměrňování hospodaření záložen.
Neexistence přísnějších pravidel likvidity a kritérií pro kapitálovou přiměřenost a úvěrovou angažovanost přispěla spolu s řadou vnitřních faktorů k velkým potížím řady záložen mezi roky 1999 a 2002.
To nakonec vedlo k uvalení mnoha nucených správ ze strany ÚDDZ i k pozdějšímu vstupu dotyčných záložen do likvidace. Tento stav se začal zlepšovat až od roku 2003, kdy začalo docházet k celkové konsolidaci sektoru.
Z výše uvedených důvodů se v posledních letech u nás projevila tendence přiblížit požadavky kladené na hospodaření družstevních záložen pravidlům obdobným pro komerční banky.
Tato snaha vyvrcholila až zánikem ÚDDZ k 1. 4. 2006 a převedením veškerých kontrolních pravomocí nad sektorem záložen pod křídla Česká národní banky (ČNB). Tím došlo k integraci dohledu nad družstevními záložnami, bankami, pojišťovnami, podílovými a penzijními fondy pod křídla jedné instituce.
Profesionální zázemí ČNB může být pro kontrolu kampeliček přínosem vzhledem k legislativnímu přizpůsobení podmínek jejich fungování bankám.
KDY ODEJÍT DO DŮCHODUUNIE UKÁZALA SVOU SÍLU
Sektor družstevních záložen výrazně poznamenal i proces integrace ČR do EU. Od 1. 2. 2005 začala být účinná tzv. euronovela ZoSÚD, jejímž hlavním smyslem bylo sladit požadavky kladené na fungování družstevních záložen s pravidly platnými pro obdobné instituce na společném trhu EU.
Nejcitelnější změnou, kterou tato zákonná úprava přinesla, byla nepochybně povinnost navýšit základní kapitál záložny z 0,5 na 35 mil. Kč. Tento požadavek zastihl mnohé menší záložny nepřipraveny a vynutil si jejich rychlý odchod z trhu, případně sloučení s kapitálově silnějšími záložnami.
Celkový počet u nás působících záložen tak vlivem euronovely poklesl z 33 na 20. Mezi pozitivní změny, které euronovela záložnám přinesla, naopak patřilo zavedení majetkových podílů členů na základním kapitálu v poměru vkladů (s maximálním omezením podílu do 33 %), možnost členství právnických osob a povolení působit českým záložnám v členských zemích EU.
Došlo také ke zvýšení zákonného pojištění vkladů až do výše 25 000 EUR na jednoho vkladatele a do 90 % hodnoty vkladu, čímž se jeho úroveň prakticky vyrovnala pojištění bankovních vkladů.
Povinnost záložen odvádět poplatky do fondu pojištění vkladů (tzv. Zajišťovací fond družstevních záložen) se však snížila na max. 0,5 % objemu vkladů členů a v roce 2005 fakticky činila jen 0,15 %.
KAMPELIČKOVÁ PSYCHOLOGIE
Největší výhodou družstevních záložen jsou vyšší úroky z vkladů, které tyto instituce nabízejí. Zatímco úrokový výnos z termínovaného korunového vkladu u banky na 1 rok se v současnosti pohybuje v rozmezí 1 až 2 %, v kampeličce můžete od takového vkladu čekat výnos pohybující se nejčastěji v intervalu 2 až 4 % (tabulka ZDE).
Podobný rozdíl existuje i u nekorunových vkladů. Rozsah zákonného pojištění vkladů je přitom v obou typech institucí stejný. Nabízí se proto otázka, jak může mít produkt se srovnatelným rizikem znatelně vyšší výnos.
Vcelku uspokojivou odpovědí může být často opomíjený význam psychologických motivů v jednání vkladatelů. Sektor družstevních záložen u nás trpí neblahou minulostí v podobě ohrožení úspor vkladatelů ve vlně hromadných krachů mezi roky 1999 až 2002.
Ačkoliv se poměry záložen již podstatně stabilizovaly a pojištění vkladů dosáhlo „bankovní úrovně“, řada popotenciálních klientů si tyto pozitivní změny neuvědomuje a vzpomene si spíše na neslavné mediální renomé řady záložen, které špatně skončily.
To je vede k rozhodnutí preferovat banky jako záruku stability a kampeličky potom svou horší pověst musí kompenzovat vyššími úrokovými sazbami z vkladů. Tento psychologický motiv může mít dokonce reálnou podstatu, neboť při skutečném ohrožení vkladů prosazují své politické zájmy lépe klienti bank než členové kampeliček.
Stačí si vzpomenout na pád IPB před šesti lety, kdy se ČNB v zájmu zmírnění „runu“ na banku zaručila za 100 % všech vkladů a úroveň zákonného pojištění tak fakticky posunula na maximum. Kdyby se dnes něco podobného stalo nějaké zapadlé záložně o tisíci členech, asi by krytí vkladů automaticky stoprocentní nebylo.
V plném znění najdete článek na serveru www.investujeme.cz.
