V rohu začouzené dílny hoří oheň a osvětluje kladiva, železné kleště a kovadlinu. "Tu koupil můj děda a v roce 1897 tu začal s kovařinou. Pro kováře tady bylo práce dost, proto děda tehdy dílnu koupil," říká Jan Beran, třetí z rodu pražských kovářů.
Jejich firma prosperuje i ve 3. tisíciletí a patří k největším v republice. Kromě dvaasedmdesátiletého Jana Berana v ní pracuje i jeho syn Jan, oba pak mají ještě osm zaměstnanců.
FaktaKovářská dílna v Hostivaři
|
Zakladatel firmy František Beran by měl asi z rozkvětu radost...
To určitě. Můj syn už zastupuje čtvrtou generaci a věřím, že naše dynastie bude pokračovat. Máme kovařinu v krvi. V oboru jsme teď velká firma, kováři většinou pracují ve dvou nebo ve třech. Jeden čas jsme měli dokonce i osmnáct lidí. To bylo po revoluci. Dostali jsme tehdy velkou zakázku, stavěli jsme na pumpách takové železné konstrukce, říkali jsme jim totemy. A kvůli ní jsme nabrali nové lidi. Dělali jsme to asi deset let. Pak objednávka skončila a museli jsme stavy opět redukovat. Teď jsme na optimálním počtu.
Ne vždy se vám vedlo tak dobře. Kolikrát za to století hrozilo, že kovárna zanikne?
Asi dvakrát. Poprvé v roce 1952, kdy tátovi sebrali dílnu komunisti. Muselo to pro něj být hrozné, ale moc o tom nemluvil. Nakonec kovárnu nezrušili, udělali z ní část tehdejšího družstva kovářů a tátu pověřili vedením. Tak se s tím nějak vyrovnal – dělal ve svém, svou práci. Rodina tu mohla dál bydlet. Druhá krize přišla v 70. letech, kdy se uvažovalo o tom, že celou starou Hostivař zbourají. To jsem se opravdu bál, že přijdeme o všechno a půjdeme do paneláku. Plánovali jsme tehdy se synem, že si kovárnu uděláme alespoň na chalupě a budeme to dělat jen tak pro radost. Z bourání ale nakonec sešlo, takže jsme tu zůstali.
Kovárnu jste dostal zpátky v restituci?
V roce 1990 jsem hned podal žádost o navrácení majetku, jako první ze šestatřiceti provozoven družstva kovářů, které po republice existovaly. Dostali jsme ji velmi rychle. Jen stroje jsme si museli dokoupit. Šel jsem si do banky půjčit dvě stě tisíc korun. Pamatuji si, jak mi pořád nabízeli víc: "Nechcete rovnou milion nebo dva? Dvě stě tisíc – to pro nás není tak zajímavé." Ale dali mi je. Úrok byl tehdy 22 procent.
Nebál jste se?
Docela ano, neměl jsem s podnikáním žádné zkušenosti, ale zase to nebyla tak velká částka. Naštěstí se zakázky začaly sypat. Rozšířili jsme dílny, využili jsme i náš původní byt, který u kovárny od konce 19. století byl. Neodstěhovali jsme se však daleko, koupili jsme pozemek hned vedle a postavili si dům.
"Syn si letos udělal dovolenou po 17 letech." |
Každý řemeslník, který bydlí u své dílny, říká, že je vlastně pořád v práci.
To je pravda. Nejenom že máte tendenci chodit do dílny v sobotu a v neděli, ale i zákazníci běžně jezdí o víkendu nebo večer. Syn si letos udělal dovolenou po 17 letech.
Chtěl jste být vždycky kovářem?
Tak nějak to vyplynulo ze situace, vyrůstal jsem v kovárně a měl k tomu řemeslu blízko. Nicméně jsem vystudoval strojní průmyslovku a po škole dělal nějakou dobu projektanta. Když šel táta do důchodu, tak jsem se sem vrátil a stal se ze mě kovář. Řemeslo jsem uměl a ta práce mě baví.
Kovařina je těžká práce...
Na to si zvyknete. Musíte si dávat pozor u výhně a dodržovat bezpečnostní normy. S těžkými věcmi nám pomáhají jeřáby, už je netaháme. Dobrá je kožená vesta, která chrání od úlomků železa. Nosíme i ochranné brýle, nevěřila byste, kolik jemných železných vloček nám při broušení napadá do očí. Máme tady nedaleko oční lékařku a navštěvujeme ji celkem často.
Z čeho je tak velká kovárna živa?
Hlavně z užitkové kovařiny, to znamená výroby bran, plotů, klik, zámků... Poslední dobou lidé chtějí krbové náčiní nebo různé lucerny, vývěsní štíty. Protože se hodně krade, docela často mřížujeme okna. Nabízíme ale i plastiky. Jak přibývá golfistů, vyrábíme pro golfové kluby ceny do soutěží nebo na výzdobu klubovny. Zákazníkům připravujeme návrhy, pokud nepřijdou s konkrétní představou.
Kolik si za svou práci účtujete?
Například brány vyjdou na víc než sto tisíc korun, záleží, jaké jsou. Pokud si ovšem poručíte – jako jeden náš klient – pokrýt špičaté konce čtyřiadvacetikarátovým zlatem, počítejte s vyšší cifrou. Když jsme to dodělali, pán na to tak koukal a pak řekl: "Co když to bude dráždit sousedy? Nebylo by lepší to zlato přetřít na černo?" Nakonec to nechal zlaté. Klika se štítkem stojí dva nebo dva a půl tisíce, dělá se docela dlouho, zhruba dvanáct hodin.
"Dělali jsme také kovanou bránu v Senátu, oplocení norského velvyslanectví, velkou bránu k Havlově vile na Barrandově." |
Na které zakázky jste opravdu hrdí?
Je jich hodně. Myslím, že pěkný je náš plot kolem ministerstva obrany, pochlubit se můžeme i bránou na zámku Sychrov, bránou a oplocením na zámku Frýdlant v Čechách. Dělali jsme také kovanou bránu v Senátu, oplocení norského velvyslanectví, velkou bránu k Havlově vile na Barrandově. Pěkná zakázka byla také brána a plot u trojského zámku, bavila mě secesní mříž v jednom hotelu na Starém Městě. Většina zakázek je pražských, ale děláme i v regionech, dokonce v zahraničí.
Říká se, že řemeslo má zlaté dno, platí to i za hospodářské krize?
Pokles zakázek jsme zaznamenali až letos. Loňský rok byl ještě úspěšný, ale od ledna cítíme, že lidé hodně vyčkávají a šetří. Někteří dokonce i smlouvají o ceně. Není to ale zatím nic hrozného, takže úsporná opatření nepřipravujeme, propouštět se nebude. Dva kováři odešli do důchodu, nové za ně nabírat nebudeme. Uvidíme, jak se situace vyvine.
Takže ani mzdy jste nesnižovali?
Vůbec ne. Naopak jsme kovářům dali takový benefit – každý den jim vozíme do práce obědy z nedalekého hostince, mají je zdarma. Nedávno jsem četl, že většina lidí na průměrnou mzdu nedosáhne, ale naši kováři v té většině nejsou, naopak.
Jste členem Českého kovářského spolku, víte, co se v oboru děje. Kam tedy spěje české kovářství?
Rozhodně ne k zániku, o kovářské výrobky bude pořád zájem. Čeští kováři patří podle mého názoru k těm nejlepším na světě, jeďte se podívat třeba na výstavu kovářských prací Hefaiston na Helfštýně. Uvidíte tam překrásné věci. Potvrzují mi to každý rok i učedníci, kteří u nás v dílně dělají praxi. Jsou to vesměs šikovní kluci. Bohužel řada z nich odchází do jiných oborů, protože nejsou volná místa, a pustit se do podnikání není lehké. Zařídit si dílnu stojí dost peněz.
