Největší zkouška mého letošního předsevzetí přišla v závěru roku. V panelovém domě, v němž bydlíme, dosloužila střecha. Těsně před rekonstrukcí to dala jasně najevo. Do našeho bytu, který je v posledním patře, zateklo. Vykoupala se vestavěná skříň a dešťová vodička se rozlila ke světlům a k jističům. Vodu jsem vysušila fénem a zničenou omítku a tapety dáme do pořádku, až po rekonstrukci střechy. Proč se rozčilovat.
Rekonstrukce začala v listopadu. Počítat s karamboly je v takovém případě nutné. Bylo jich víc než dost. Když řemeslníci sundali starou izolaci, ozvalo se praskání a strop se posunul o více než centimetr nahoru. „Však ty si zase sedneš s novou izolací,“ řekla jsem si a skutečně se tak stalo. Jen pár škvír bylo třeba zatřít bílým tmelem.
Potom do ložnice zatekl tekutý asfalt. Černá skvrna se rozlila po stěně a notně zapáchala. „I to půjde opravit,“ zklidňovala jsem se. Za pár dnů se nad naším obývákem ozvala vrtačka a řemeslník ve snaze ukotvit novou izolaci k betonové střešní desce vrtal tak mocně, až se provrtal do obýváku. Kus betonu, kamínky a betonový prach přistály na televizoru. „Klid, vysavač vše vyluxuje a díru zalepíme polystyrénovou pěnou,“ proč se rozčilovat.
Krátce na to vypověděl službu ucpaný odtokový svod ze střechy. Dešťová voda si našla novou cestu, valila se po schodech a rozlévala po chodbě paneláku. Vytřít čtyři patra do sucha, byl docela sportovní výkon, nikdo ze sousedů se nepřidal „Ale co, pohyb je užitečný,“ krotila jsem emoce.
Pak začala v naší domácnosti blikat světla, a když jsem zapojila elektrickou troubu, začalo to jiskřit. Během dvou dnů se už dalo jen svítit. Přivolaní opraváři hledali příčinu dvě a půl hodiny, zkoušeli všechno možné a sami vrtěli hlavou, kam jde ten proud. „Jsou to odborníci, příčinu najdou,“ opakovala jsem si. A našli. Do elektrohodin zatekla voda ze střechy, nelíbilo se jim to. Jejich výměna proběhla už svižně a elektrický proud se umravnil.
Aby toho nebylo málo, začala po servisu volat naše automatická pračka. Poskakovala zběsile po podlaze a nedala se uklidnit. „Nejspíš dosloužily tlumiče,“ dozvěděla jsem se po zavolání do call centra. Opravář dorazil po pár dnech, závadu potvrdil, ale náhradní díly bylo nutné objednat z centrálního skladu. „Však to praní počká,“ brala jsem s nadhledem zprávu, že výměna tlumičů proběhne až za 12 dnů.
Pračka už opět funguje, střecha nad naším bytem je dokončená a elektřina už nejiskří. V každodenním pracovním i osobním životě to však určitě jiskřit bude. Větička: „Klid, ber věci s nadhledem,“ mi pomáhá. Někdy to není snadné. Ale proč se zbytečně rozčilovat. Zbývá pak energie na to, co má v životě skutečně smysl.
