Po dlouhou dobu neměly americké kolonie svou vlastní měnu. S vyhlášením americké nezávislosti na konci 18. století rostl zájem Spojených státu o vlastní měnu, stejně tak o kontrolu nad ní. Již na konci války za nezávislost lze objevit pokusy o regulaci peněz na území kolonií, ale o skutečném úspěchu lze hovořit až v souvislosti s osobou Alexandera Hamiltona, který byl ministrem financí od roku 1789.
Na základě jeho doporučení z počátku 90. let 18. století byla zřízena obdoba centrální banky a také mincovna. Zásadním krokem však bylo zafixování směnného kurzu mezi stříbrem a zlatem v poměru 15:1. Již v této době však zafixovaný kurz neodpovídal skutečnému tržnímu poměru, který byl přibližně 15,5:1, vznikl tak prostor pro působení takzvaného Greshamova zákona.
Historie financí
Čtěte také: Historie financí: když Kalifornie zářila zlatem a z rukou jí kapala krev  San Francisco v roce 1850 |
Princip Greshamova zákona je jednoduchý: „špatné“ peníze vytlačují ty „dobré“. To platí za předpokladu, že mezi penězi je stanoven fixní směnný kurz a zároveň při jeho zafixování dochází k nadhodnocení jedné měny vůči druhé. Nadhodnocené peníze pak z oběhu vytlačí ty „dobré“.
V případě regulace Alexandera Hamiltona došlo k nadhodnocení stříbra vůči zlatu, a docházelo tak k vytlačování zlata z oběhu. Navíc španělské a americké stříbrné mince byly považovány za identické, ačkoli se obsahem drahého kovu lišily. Tudíž nejenže docházelo k vytlačování zlata, docházelo zároveň k vytlačování amerického stříbra ve prospěch toho španělského.
Do této situace významně zasáhla „stříbrná horečka“. Objevení nových nalezišť stříbra v Mexiku způsobilo ještě větší nadhodnocení stříbra a další vychýlení tržního poměru. V roce 1810 tak bylo v důsledku působení Greshamova zákona v oběhu pouze stříbro. A o dalších deset let později už se jednalo výhradně o stříbro španělské.
Zlatá horečka pomohla zlatému standardu
Zvrat přichází až s érou prezidenta Andrewa Jacksona. Toho lze považovat za zastánce zlaté měny a právě v tomto duchu se neslo další kolo změny fixních kurzů. Zatímco Hamilton nadhodnotil stříbro, Jackson udělal mezi roky 1834 a 1837 pravý opak. Nadhodnotil zlato v poměru 16:1. Zároveň byl snížen zlatý obsah mincí, což nadhodnocení ještě umocňovalo. Nicméně masivní produkce stříbra a relativně konstantní produkce zlata vedla ke sbližování fixního a tržního poměru.
O autoroviLukáš Nikodym
|
Další zvrat na sebe ale nenechal dlouho čekat. V roce 1848 došlo k objevení hned několika významných nalezišť zlata. Vypuknutí zlaté horečky, spolu s nastavením fixního směnného kurzu, definitivně otevřelo cestu ke zlatému standardu ve Spojených státech.
Předchozích 100 let byla produkce zlata relativně stálá – průměrně 12,8 milionu dolarů za rok. Po vypuknutí zlaté horečky se však produkce zlata vyšplhala až na 155 milionů dolarů v roce 1853. V důsledku tak masivní produkce došlo k faktickému konci bimetalického systému. Směnný poměr byl vychýlen natolik, že stříbro bylo definitivně vytlačeno z oběhu a právě od roku 1853 lze hovořit o zlatém monometalismu.
Do značné míry je vznik zlatého standardu dílem náhody a nezamýšlených důsledků regulace měnového systému. Další, legislativní kroky, znamenaly pouze potvrzení tohoto „náhodou“ vzniklého systému. Po 20 letech, při takzvaném „Zločinu roku 1873“, došlo k „opomenutí“ stříbra jako platidla v zákoně, a zlatý standard tak byl posvěcen i právně.
Při obnovení krytí peněz drahými kovy v roce 1879 už přicházelo v úvahu pouze zlato. Ačkoli se tedy o zlatém standardu běžně hovoří až v období po roce 1879, kořeny tohoto systému sahají dále, k regulaci směnného poměru mezi zlatem a stříbrem téměř o 100 let dříve.
