Skupina Atari Terror, ve které hraje na bicí, loni vyhrála v soutěži hledání talentů. „Přes tohle vítězství se nikdo z nás hraním neživí, tím bychom si zatím nevydělali. Ale kdyby se nám podařilo proslavit se, určitě bych neváhal, přestal dělat průvodce a věnoval se naplno jen hraní.“
Cílem většiny kapel je natočit desku. Co tomu předchází?
Nejdůležitější je mít nápad a složit písničku. „Tohle kreativní vymýšlení mi připadá nejzábavnější. Sejdeme se všichni ve zkušebně a probíráme to, co každý z nás přinesl. Nejvíc nápadů přinášejí kytaristi. Napadne je nějaká melodie a už mají i představu, jak by je mohli doplnit ostatní.“ Takový první nápad se postupně vylepšuje, až se z něj vyklube hotová skladba.
Než se může do studia
Chce-li kapela vydat desku, musí písniček vytvořit zhruba dvanáct. „Nám to zabere rok zkoušení, na němž se scházíme pravidelně dvakrát týdně. Je-li potřeba, tak i častěji,“ popisuje. Ale bubeník musí zkoušet i sám. „Bubny nejsou zrovna vhodný nástroj pro cvičení doma, i když existují speciální tréninkové soustavy s membránami, které nevydávají žádný zvuk. Není to ale nikdy to pravé. Do zkušebny tedy jezdím často i sám. Netrávím tam však nikdy víc než dvě hodiny.“
Když jsou skladby hotové, vznikne definitivní notový zápis pro jednotlivé nástroje. Skupina si pak musí najmout nahrávací studio. „Pronájem studia není vůbec levný, proto musíme být všichni dobře připravení, abychom vše natočili v co nejkratší době. Tam už není čas na pokusy.“
Každý nástroj nahrává svou část skladby sám, odděleně se také natáčí zpěv. „Většinou sedím ve studiu a hraju to své, ze sluchátek přitom poslouchám celou skladbu, abych se orientoval.“ Než se vystřídají všichni členové kapely ve studiu, uplyne čtrnáct dní.
Bez producenta je svoboda
Poté přichází na řadu konečné sestavení skladeb. Všechny hudební stopy, které se nahrály odděleně, se spojí a dolaďují. Při tomto dolaďování mají členové kapely rozhodující slovo. „My si určujeme, co chceme, a dohlížíme, aby skladba nakonec vypadala podle našich představ. To, že nemáme profesionálního producenta, který by nám vše nalinkoval, nám dává svobodu v rozhodování.“
Nahráním skladeb ale práce pro kapelu nekončí
Je zapotřebí zajistit i vylisování desek, propagaci a distribuci. „Celý proces vydání CD stojí kolem dvou set tisíc korun, my jsme si na něj museli vzít úvěr. Všechny příjmy, které skupina má, nyní proto vracíme na splátky a režii,“ vysvětluje.
Neopomenutelnou částí práce bubeníka a kapely je také vystupování na koncertech. „Běžně nyní koncertujeme třikrát čtyřikrát do měsíce, podle toho, jak se naší manažerce podaří vystoupení domluvit. Více možností je samozřejmě v létě, kdy se pořádá mnoho hudebních festivalů. Přípravu vystoupení musíme zajistit i technicky - minimálně si dovézt nástroje a potřebné rekvizity. Protože jako jediný mám auto, padá tahle povinnost většinou na mě,“ směje se Jan Krofta.
Nepříliš slavná kapela si nemůže za vystoupení účtovat vysoké částky. „Skupina v podobném postavení jako my dostane za koncert kolem 5 000 korun, jen zřídka více.“
Skloubit běžná zaměstnání s prací v kapele není vždy jednoduché
„Já si musím dokonce někdy vybírat dovolenou, abych mohl jet se skupinou koncertovat. Všichni se však snažíme, aby naše skupina prorazila a mohli jsme se živit hudbou naplno. Už přece jen nejsme studentská kapela,“ uzavírá Jan Krofta.
Jak pracuje bubeník
Pracovní den: Dopoledne pracuje jako průvodce, večer se věnuje většinou kapele, cvičí nebo společně zkouší, o víkendech koncertuje.
Spokojenost s příjmem: Všechno, co vydělám, dávám zpět do kapely.
Další vzdělávání: Cvičí na bubny, přehrává si skladby jiných hráčů.
Relaxace: Nejlepším odpočinkem je výlet do přírody, piknik.
