Dluhopis dnes může vydat prakticky jakákoliv firma. Tedy nejen ty velké, zavedené, které fungují již řadu let, ale také ty menší a střední či firmy zcela nové, tedy zatím bez jakékoliv historie a majetku. A v posledních letech této možnosti hojně využívají. Jde totiž o poměrně jednoduchý a rychlý způsob, jak si zajistit finance na ekonomický rozvoj firmy.
Pro ekonomiku je to přínosem. Firmy tak totiž mají vedle bankovních úvěrů další alternativní zdroj financování. Investoři zase mohou více rozložit (diverzifikovat) své investice a dosáhnout zajímavého zhodnocení. Ostatně i Evropská komise se snaží snížit závislost malých a středních podniků na financování tradičními bankovní úvěry, a přinášet alternativy prostřednictvím kapitálového trhu.
Není dluhopis jako dluhopis
Dluhopis totiž není nic jiného než půjčka. Ten, kdo ho kupuje, je věřitel. Ten, kdo ho vydává, je emitent, dlužník. A jako u každé půjčky by měl investor (věřitel) zvážit, komu peníze půjčuje. Není totiž dluhopis jako dluhopis.
Korporátní dluhopisy vydané obchodní společností jsou podle Asociace pro kapitálový trh ČR (AKAT ČR) i finančních poradců a analytiků spíše rizikové investice.
V současné době schvaluje centrální banka prospekt dluhopisu a kontroluje, zda tento dokument neuvádí mylné a klamavé informace o finanční situaci, budoucím vývoji podnikání společnosti a podobně. Tento proces se však týká pouze emisí větších než 25 milionů Kč.
Ostatní dluhopisy nemají žádný rating, žádná renomovaná společnost neanalyzovala schopnost emitenta splácet závazky. Tyto nástroje nejsou likvidní, neobchoduje se s nimi. A právě zde se skrývá velké riziko. Riziko, že firma nebude schopna dostát svým závazkům, tedy vám vrátit všechny peníze, a navíc ještě slíbené úroky.
Čím vyšší slibovaný výnos, tím vyšší riziko
Právě lákavý úrok může být jedním z varovných signálů. „Nese-li dluhopis vyšší výnos, než mají průměrně dluhopisy na trhu, je dobré zpozornět,“ varuje Lukáš Vokel, produktový analytik Broker Consulting.
Obecně se dá totiž říci, že čím je firma zdravější a čitelnější, tím levněji si je schopna kapitál půjčit. „A naopak čím vyšší je riziko, že firma v době splacení dluhopisu už nebude existovat, tím vyšší výnos investorům obvykle nabízí,“ popisuje Ivo Bečvář, investiční analytik společnosti Sirius Finance. Zdůrazňuje, že investor by měl do takových dluhopisů investovat jen tolik peněz, o kolik je ochoten přijít. Nemělo by to podle něj být více než 5 procent investičního portfolia.
V „prašivých“ dluhopisech mají Češi miliardy
V České republice jsou značné historické zkušenosti s emisemi velkých korporací a sektor korporátních dluhopisů má dlouhou tradici s převažující pozitivní zkušeností. Vedle nich se však bohužel v současné době objevuje obrovské množství zmíněných líbivých nabídek s nadstandardními úroky.
Důvod je prostý. „Problémem jsou aktuálně nedostatečná pravidla, která umožňují zneužívání tohoto systému,“ vysvětluje Jana Brodani, výkonná ředitelka AKAT ČR.
Za posledních několik let se díky tomu korporátní dluhopisy velmi rozšířily mezi zcela nezkušené investory. „Mezi takzvaným nepoučeným retailem je tak v tuto chvíli několik miliard korporátních dluhopisů ‚prašivého‘ charakteru, tedy firem, jejichž historie je krátká či jejichž obchodní model je velmi rizikový,“ doplňuje Martin Řezáč, předseda AKAT ČR.
Podíl takovýchto emisí mimo regulaci není podle údajů AKAT ČR z pohledu celkového sektoru korporátních dluhopisů v České republice až tak velký. „Problém je ale v tom, že případné ztráty bohužel dopadnou především na drobné a nezkušené investory, kterým byly korporátní dluhopisy prodány zcela mimo rámec regulace a dohledu kapitálového trhu,“ upozorňuje Brodani.
Veřejnost se obvykle dozví jen o velkých kauzách
Těch, co o peníze přišli, je tak v poslední době poměrně dost. Jen se o tom příliš neví. „Ztráty lidí do několika milionů korun se do médií moc nedostanou. Veřejně známé jsou jen krachy o hodnotě aspoň několika set milionů korun,“ říká Martin Mašát, ekonom poradenské společnosti Partners.
Jako příklad lze uvést například krach společnosti EMTC. Ta investorům dluží stamiliony korun. Z těch menších se podle údajů webu RizikoveDluhopisy.cz v problémech ocitla například moravskoslezská firma Weber EU, která vydala nejméně dvě emise dluhopisů o celkovém objemu 16 milionů korun. Investorům slibovala úrok 9,10 procenta ročně. A podobných společností je mnohem více.
Proč taková situace nastala
Vysvětlení, proč se korporátní dluhopisy ve velkém rozšířily právě nyní, je poměrně jednoduché. Problém rozhodně není v tom, že by banky firmám nechtěly peníze půjčovat. Naopak, banky by půjčovaly o sto šest. Změna trendu nastala díky obecné výši úroků.
„Když státní dluhopisy nesly 3 či 4 procenta, tak byli všichni spokojení. V současnosti kvůli rozhazovačným krokům centrálních bank nesou ‚nulu‘, a tak se mnoho klientů bez znalosti souvislostí a rizik přesunulo k něčemu, co jim těch několik procent opět dodá, a to jsou spekulativní dluhopisy,“ vysvětluje Mašát.
Přitom byla doba, kdy tyto dluhopisy nesly 15 až 20 procent a nikdo si jich ani nevšiml. „Nyní stačí nabídnout 5 a více procent a máte najednou plno zájemců, které nezajímá, že celý projekt má třeba 30procentní šanci na krach,“ říká Mašát.
Na místě je obezřetnost
Neznamená to v žádném případě, že by investoři měli na korporátní dluhopisy zcela zanevřít. Jen je dobré mít se při výběru na pozoru. Varovných signálů je několik. Vedle líbivého pozlátka krásných prezentací, slibu vysokého kupónu (úroků) a ohánění se schváleným prospektem ČNB, vesměs chybí důležité finanční ukazatele.
Odborníci proto doporučují nesoustředit se primárně na výši úroku, ale na to, jestli je společnost dlouhodobě zisková, kolik dluhu už má a jestli ho může dále svévolně zvyšovat, kolik má majetku a jaké má skutečné vlastní jmění.
„Důležité je, jak jsou dluhopisy zajištěny a na co bude jejich výtěžek použit,“ dává další doporučení Mašát. Jasným varováním pak je skutečnost, že firma nezveřejňuje pravidelně své výkazy, které by měly být veřejně přístupné. „Varovnou indicií může být i skutečnost, že firma vznikla jako dceřiná společnost bez vlastního kapitálu, přičemž není jisté, zda případné neúspěchy a ztráty bude její mateřská společnost sanovat,“ doplňuje Bečvář.
Nižší riziko tak lze očekávat u velkých společností, které existují na trhu již déle. „Ideálně společnosti s dobou existence v desítkách let, jelikož si firma za tuto dobu již prošla všemi ekonomickými cykly,“ dodává Vokel.
Nakupovat sám nebo přes zprostředkovatele?
Pro drobného investora může být ale obtížné si podobné informace zjistit a vyznat se v nich. Kdo tedy nemá dostatek zkušeností, a přesto by chtěl do korporátních dluhopisů investovat, měl by zvážit možnost investice přes podílové fondy. Tuto investici vám zprostředkuje některá z bank nebo poradenských či investičních společností. Vhodnější se poohlédnout se po nějaké renomované, která na trhu působí déle.
V těchto případech vybírají konkrétní cenné papíry do podílového fondu zkušení portfolio manažeři. Ti mají dostatečné znalosti a zkušenosti k vyhodnocení potenciálního rizika plynoucího z investice do konkrétního titulu.
Navíc podílové fondy mají ve svém portfoliu desítky či dokonce stovky titulů. „V případě, že se nějaký emitent dostane do finančních potíží, je riziko rozloženo mezi ostatní tituly a ztráta ze selhání emitenta nemusí být tak závažná,“ vysvětluje Vokel.
Výnos je v těchto případech nižší než při přímé investici. Je totiž třeba počítat s odměnou zprostředkovateli.
Specifickou podkategorií zprostředkovatelů jsou specializované servery. „Pro mne osobně méně důvěryhodnou, protože nejde o finanční instituci. Běžný investor tak jen stěží zjistí, kdo za daným serverem stojí a jaké má úmysly,“ říká Bečvář. „Navíc specializované servery mají tendenci vyvolat u investora pocit, že nabídka dluhopisů je prověřená, avšak tak tomu zpravidla není,“ upozorňuje.
Proto zde platí pro investora stejná pravidla, jako u přímých emisí.
