Nejsme jako továrna na limonádu, kde je hlavním cílem vhodit tři koruny a dosáhnout toho, aby vypadla pětikoruna, říká generální ředitel Národního muzea Michal Lukeš. Muzeum má širší záběr a tomu odpovídá i styl jeho řízení. „Se zaměstnanci musím stále debatovat a přesvědčovat je o změnách,“ říká generální ředitel. Přelomovou novinkou, která je v dohledné době čeká, bude důkladná rekonstrukce hlavní budovy na Václavském náměstí.
Ve většině firem sedí zaměstnanci v dolních patrech budovy a manažeři nahoře. Vy máte kancelář v přízemí. Vyhovuje vám?
Takhle jsem o tom nikdy nepřemýšlel. Kancelář jsem zdědil, je to historická pracovna ředitele Národního muzea. Tahle budova není moc stavěna pro kancelářský provoz, kolegové mnohdy sedí ve stejně velkých místnostech třeba po pěti, osmi, desíti. Proto beru spíš jako výhodu, že mám kancelář pro sebe. Myslím, že je dostatečně reprezentativní, a bohatě mi stačí to zvýšené přízemí.
Často připomínáte, že hlavní budova muzea je v havarijním stavu a ohrožuje sbírky i návštěvníky. Nebojíte se, že jednou skutečně někomu spadne na hlavu?
Technický stav budovy mi pochopitelně klidný spánek nedělá. Ale maximálně se snažíme, aby se nic nestalo. Veřejně jsme na to upozornili, budova už se připravuje na rekonstrukci a – kupodivu, ale bohudík – veškeré finanční prostředky jsou již schváleny. Zatím budovu postupně jistíme ochrannými sítěmi, stavíme lešení, odstraňujeme kusy soch a fasády, které padají.
Muzeum vedete více než pět let. Proč zahájení rekonstrukce trvalo tak dlouho? Nejste jako manažer navenek málo důrazný?
Taková námitka by byla správná, kdyby se to v konečné fázi nepovedlo. Rekonstrukce byla schválena před rokem. Pokud jsem za čtyři roky přesvědčil odpovědné lidi k tomu, aby našli ve státním rozpočtu čtyři a půl miliardy, nepřipadám si málo důrazný. Respektive nedovedu si představit, co bych ještě musel v rámci slušného chování dělat důrazněji.
Tvrdíte, že vystěhování a oprava hlavní budovy bude největší logistickou akcí v dějinách české kultury. Nebojíte se, jak to ponesou zaměstnanci?
Hodně o tom debatujeme. Zaměstnanci se dělí zhruba na dvě části. První jsou nadšenci, kteří se opravdu těší, že se s tím muzeem něco stane, bude mít lépe uspořádané sbírky, větší kapacitu, že budou moci dělat hezčí výstavy. Druhá skupina jsou, řekněme, konzervativci, kteří namítají, že to nelze stihnout, z téhle budovy se jim nechce.
Jak konzervativní kolegy na změny připravujete, aby pro ně nebyly moc velkou zátěží?
Pro mnohé to bude znamenat, že od svého stolu ve svém rohu vstanou po třiceti letech. Někteří se tam už nevrátí, hlavní budova by měla sloužit hlavně veřejnosti a měly by v ní zůstat jen ty nejvzácnější předměty. Ostatní přestěhujeme do velkých skladů, které už nejsou v centru Prahy. S některými zaměstnanci proto trošku „válčíme“. Říkám jim, že můžeme o všem diskutovat, ale ta akce má jasně dané parametry. Rád se nechám poučit o objektivních skutečnostech, ale od základních principů ustoupit nelze. Tam jsem jako manažer docela drsný.
Nabídnete zaměstnancům nějakou kompenzaci?
Nejsem obecně příznivcem toho, že by se zaměstnancům musela kompenzovat každá změna či nepříjemnost. Když firma prochází vývojem, i oni by měli být flexibilní. O hodně horší je to, že budou muset zvýšit svou výkonnost, budou řešit velké investice a já je nemohu zaplatit ani na té úrovni, kolik by dostali v soukromé firmě za možná menší pracovní výkon. To se týká především investičních odborníků, ekonomů, stavařů.
Můžete jim to aspoň nahradit v podobě odměn?
I to je naše veliká bolest. V Národním muzeu se sice platy zvýšily, už nejsou úplně nedůstojné, ale my v podstatě nemáme žádné možnosti, jak vyplácet odměny. Je to trošku socialistický systém. Ten, kdo pracuje dobře, i ten, kdo pracuje špatně, mají vlastně stejný plat.
Nemáte možnost to změnit?
Ne. Od začátku roku třeba nemáme od ministerstva kultury dokryty základní mzdové tarify. V první řadě tedy řeším, kde sehnat peníze na mzdy. Teď jsem celkem rozhořčený nad debatou, kterou vedeme a která mi připadá nelogická. Muzeu se díky úspěšným výstavám ekonomicky daří. Ministerstvo nám laskavě povolilo, abychom si peníze na základní mzdy dorovnali z našich zvýšených příjmů. Tyto peníze tedy nemohu dát lidem, kteří se o úspěchy zasloužili. Opět se socialisticky rozplynou. Těžko se potom uvnitř muzea komunikuje, když řadový zaměstnanec vidí, že u pokladen jsou fronty, zvyšují se nám zisky, a na odměnách pak bude rozdělena menší částka než dříve.
Když dáte inzerát na ekonoma, kteří jsou v soukromém sektoru velmi dobře placeni, kdo se vám na něj vlastně přihlásí?
Ekonomického náměstka jsem hledal před půl rokem. Nabídky jsem dával směrem k ekonomickým náměstkům podobných institucí. Takže lovím v tomhle rajónu. Uchazeč musí mít zkušenosti se státní správou a s tím ne úplně přirozeným tokem financí. Potom musí být ochoten pracovat za těchto finančních podmínek a v neposlední řadě si musíme rozumět. To okruh kandidátů velice zúžuje.
Místo nahoře: Michal Lukeš
Narozen: 30. dubna 1975
Vzdělání: Historie a slovakistika na Filozofické fakultě UK v Praze
Cesta vzhůru: Do Národního muzea nastoupil už v 18 letech, pracoval tam i při studiích. Pak byl několik let provozním manažerem Divadla Bez zábradlí. Ve svých 26 letech se do Národního muzea vrátil jako generální ředitel, na této pozici působí šestým rokem.
 |
TEST: jste dobrý řečník, který dokáže zaujmout posluchače? |
