S usměvavou Alenou jsem se potkala v malinkém květinářství na pražském Smíchově. Voní tu květiny všech barev, na malém prostoru najdete i spoustu drobných dárečků. Ideální příležitost, jak udělat někomu radost hned dvakrát. Alena se už od mládí chtěla věnovat něčemu, co souvisí s "výtvarnem". Na splnění snu čekala dlouho, navíc i pořízení květinářství byla náhoda.
"Dělala jsem v životě leccos a na všechno si časem zvykla, ale teď konečně můžu pracovat i pro radost," říká Alena s nezvyklým příjmením Van de Vin.
Říkala jste, že vás to vždycky táhlo k výtvarničině. Vystudovala jste nějakou výtvarnou školu?
Vůbec ne. Mám střední ekonomku a po maturitě jsem nastoupila do rozhlasu. Začínala jsem v redakci jako takzvaně programově provozní pracovník. Byla jsem taková holka pro všechno. Ale práce mě moc bavila, vyzkoušela jsem si leccos, jen s mikrofonem mi to moc nešlo. Chvíli jsem byla ve výzkumném oddělení a pak také v účtárně. Odtud jsem odešla na mateřskou s prvním synem. Po dvou letech se mi narodil druhý, a když jsem se chtěla vrátit, už to nešlo.
Proč? Práce se nedala skloubit se dvěma malými dětmi?
To by snad i šlo, ale já jsem prostě nesehnala školku. Přestože už je to víc než dvacet let, situace byla tehdy podobná té dnešní. Moc jsem to obrečela, měla jsem tam spoustu kamarádů a výborných spolupracovníků. Nakonec jsem šla pracovat do Tatrovky, kde mi nabídli místa v podnikové školce.
Do fabriky?
Ano. A zase na úplně jinou práci. Dělala jsem na dopravním oddělení, musela jsem se třeba naučit rozpoznat typ tramvaje podle podvozku. Bylo to tam fajn, pracovala jsem i jako dispečerka, jen to ranní vstávání bylo pro mě utrpením. Ale radost z místa netrvala dlouho, zhruba po roce se továrna dostala do krize, nebylo na výplaty a všichni dostali výpověď.
To bylo tedy na konci roku 1990. Jak jste si v tak nepříjemné situaci poradila?
Měla jsem dvě malé děti, které bylo potřeba uživit. Měla jsem ale štěstí, právě se tu otevírala Komerční banka, nabírali nové lidi, a tak mě vzali.
Takže se z vás stala bankéřka?
Ne tak úplně, ale v kanceláři jsem na různých pozicích vydržela pět roků. Dostala jsem se tam i k mé původní účtařině. Jenže pak jsem musela kvůli dětem nejdřív přejít na zkrácený úvazek a později přestat úplně, byla jsem totiž se synem po operaci půl roku doma. Když už jsem zase mohla nastoupit, najednou všechna práce zmizela. Psal se rok 1998, krachovaly další a další firmy a dobře placenou práci, navíc se dvěma malými dětmi, ne a ne najít. Tehdy jsme bydleli za Prahou a nikde mi nechtěli dát víc, než bych utratila za benzin. Naštěstí jsme už tehdy věděli, že můj muž bude brzy vyslán do ciziny, tak jsme ten půlrok překlepali. A pak jsme všichni čtyři přesídlili na sedm let do manželova rodného Holandska.
Aha, tak už je mi jasný původ vašeho nečeského příjmení. Necítila jste se tam ztracená? A jak to přijali kluci?
Ztracená ani ne, jezdili jsme tam už dřív za manželovou rodinou. A kluci to zvládali výborně, chodili do místní školy podobné našemu gymnáziu, domů jsme jezdili jen dělat zkoušky. Brzy si našli nové kamarády, oba tam úspěšně odmaturovali a ten starší tam zůstal dodneška. Mladší se vrátil s námi, doučil se češtinu, takže mu uznali holandskou maturitu a dneska studuje v Praze vysokou. Do ciziny na zkušenou už ale nechce, prý už byl.
V Holandsku vás živil manžel?
Uživil by, ale já jsem nechtěla. Zpočátku jsem chodila každý den do školy, abych se naučila jazyk, a pak jsem na půl roku nastoupila na tamní úřad do podatelny. A to byla teprve ta pořádná škola. Přečíst všechny dopisy a žádosti a pak je správně rozdělit příslušným úředníkům. Přece jen praxí se člověk naučí nejvíc, hlavně komunikovat s lidmi. První rok jsem toho měla nad hlavu, ale postupně si to sedlo a dneska už jen přepínám v mozku a mluvím buď holandsky, nebo česky. Dokonce se mě v Holandsku ptali, jestli jsem z Belgie, že mluvím vlámsky. To mě moc potěšilo. Ty jazyky se totiž liší jen přízvukem.
Co jste dělala, když vám skončila smlouva na magistrátě?
Dálkově jsem studovala bytovou architekturu, navrhování interiérů, a přitom pracovala v logistické firmě na oddělení řízení objednávek. Což o to, práce to byla zajímavá, jenže firma propustila spoustu lidí a ti, kteří zůstali, začali pod tlakem stále většího množství práce a stresu odpadávat. A nevyhnulo se to ani mně. Seděla jsem denně mnoho hodin u počítače a datlovala, až se to podepsalo na mém zdraví. Začala jsem mít problémy s rukama. Z nevinného brnění se vyvinula nesnesitelná bolest, že jsem se nemohla ani podepsat, natož psát na klávesnici a pracovat s myší. Chodila jsem od jednoho doktora k druhému, nikdo mi neuměl pomoci. Nabízeli jen léky na utišení bolesti. Až mi pomohl jeden americký chiropraktik, který si v Eindhovenu otevřel praxi. Odblokoval nejhorší, předepsal cvičení a řekl, že se s tím musím naučit žít, úplně vyléčit se to nedá. Říká se tomu syndrom opakovaných pohybů. Takže mně bylo jasné, že už se k práci s počítačem vrátit nemůžu. A s tímhle handicapem hledat jinou práci jako cizinka je těžké.
Takže jste se rozhodli pro návrat domů?
Domluvili jsme se s manželem, že počkáme, až mladší syn odmaturuje, a vrátíme se do Prahy. Můj muž se česky domluví bez problémů, dneska už se cítí jako Pražák a je na Prahu i patřičně hrdý. Navíc jeho firma je mezinárodní a on stejně poletuje po celém světě.
V Praze bylo hledání zaměstnání jednodušší?
Zájem o mne by byl, ale jen na živnostenský list. Tak se ze mě stala podnikatelka a začala jsem pracovat jako realitní makléřka. Bylo to fajn, počítač jsem používala jen trochu, hodně mě tam naučili a taková aktivní práce mě moc bavila. Jenže další potíže se zdravím mi už nedovolily pracovat naplno, a navíc práce kvůli krizi hodně ubylo. Bylo mi to líto, ale musela jsem skončit. Na radu kamarádky jsem se přihlásila na úřad práce, myslela jsem, že mi třeba pomohou nějakou vhodnou práci najít.
A našli?
Nenašli. Vlastně jsem tam absolvovala jen jednu schůzku. Chtěla jsem nějakou aranžérskou či výtvarnou práci. Potom, co mi úřednice řekla, že když nemám jisté místo, tak mi rekvalifikační kurz nedají, bylo mi jasné, že se musím zase postarat sama. Manželovi jsem na krku zůstat nechtěla.
Tak jste si otevřela květinářství...
Tak lehké to nebylo. Ale už byl ke splnění mého snu jen kousek. Celý můj život provázely náhody a jedna přišla i teď. Pronájem garáže mě svedl dohromady s Irenou. Zjistily jsme, že jsme nejen stejně staré, ale máme stejnou školu, každá dvě děti a dvě kočky. A co je hlavní, i podobné starosti, problémy a zájmy. Daly jsme tedy hlavy dohromady…
A otevřely květinářství?
Ještě ne. Irena vždycky chtěla obchůdek a prodávat, já zase tíhla k výtvarničení. Původně jsme tedy hledaly nějaký nebytový prostor, kde bychom mohly prodávat dárečky a různé pěkné věci. Chodily jsme po Praze, hledaly v inzerátech, jenže nabízené nájmy byly nad naše možnosti. Až jsme objevily tenhle maličký krámek na Radlické, blízko domova, a navíc za peníze, které jsme si mohly dovolit. A protože tu dřív bylo květinářství, rozhodly jsme se sortiment ponechat. Že to zkusíme... Nakonec, která žena by neměla ráda květiny?
Takže zase nová profese, kdo vás to všechno naučil?
Zkušenosti jsme žádné neměly, ale hodně nám pomohla paní, která tu byla před námi. Poradila, kde co nakoupit, jak zboží uchovávat, na internetu a z knížek se učíme květiny vázat už samy. Nakonec člověk se učí celý život, bez toho by to byla nuda. Děláme to obě pro radost, zisky jsou zatím mizivé, ale ve ztrátě nejsme.
VIZITKA Alena Van de VinJe jí 46 let, má dva dospělé syny, sedm let žila s rodinou v Nizozemsku. Vystudovala střední ekonomickou školu, pracovala v rozhlase, továrně, v bance, na nizozemském úřadě a v logistické firmě, po návratu do Česka jako realitní makléřka. Celý život chtěla být výtvarnicí, nakonec provozuje s kamarádkou květinářství Floristiq v Praze na Smíchově. |
Co vás na podnikání zaskočilo?
Třeba jsem netušila, že za živé květiny my maloodběratelé platíme dodavatelům výhradně hotově, žádné faktury, dokonce neberou ani karty, takže musím mít vždy u sebe peníze. Teprve se učíme, o jaké květiny je větší zájem, abychom jich měly dost, a o které ne, abychom je nemusely vyhazovat.
Vidím, že tu máte spoustu jiných věcí, hrnečky, mističky, svíčky, košíky, dokonce bižuterii…
To je to, co bychom chtěly ještě rozšířit. Nabídnout lidem něco, co jinde nenajdou. Když jde někdo pro kytičku, nepohrdne ani dalším malým dárkem, hrnečkem, blokem, šperkem, svíčkou. Mám tu zatím na zkoušku pár věcí od mladých holandských designérů. Uvidíme, jestli se to u Čechů ujme, přece jen Holanďané mají trochu jiný vkus. Často jezdí do Francie a mají rádi takovou tu francouzskou patinu. Taky tu máme jabloneckou bižuterii a do budoucna bych ráda prodávala i výrobky českých výtvarníků. Chystáme i webové stránky, plánů je hodně.
Kupují lidé kytky i teď, když je krize?
Dobu předkrizovou jsem v obchodě nezažila, takže porovnávat nemůžu. Kupují, ale je vidět, že i počítají. Zatímco dřív by asi koupili celou kytici, dneska si odnesou třeba jen jednu růži. Sídlíme tu mezi kancelářskými budovami, takže nejvíc zákazníků je mezi místními zaměstnanci. Když se někde sejdou několikery narozeniny, máme fofr. Zrovna minulé pondělí jsme za odpoledne prodaly tolik, co jindy za týden.
Zajímavé profeseV rubrice Práce a podnikání zveřejňujeme rozhovory se zástupci zajímavých profesí, například s orlojářem, kamnářem, perníkářem, principálem nebo včelařkou. |
