„Rozpoznat předem, že jde o bitvu nesmyslnou, nemusí být jednoduché,“ říká docent Jan Urban.

„Rozpoznat předem, že jde o bitvu nesmyslnou, nemusí být jednoduché,“ říká docent Jan Urban. | foto: Petr Topič, MAFRA

Docent Urban: Vyhněte se zbytečným a nesmyslným bitvám. Jak je poznat?

  • 14
Také se vám občas stává, že se necháte vtáhnout do diskuse s kolegy, šéfem či zákazníky a vznikne z toho bitva a zbytečný spor? Proč je lepší takovým střetům se vyhnout a jaké bitvy jsou zbytečné, radí psycholog Jan Urban, autor publikací Přestaňte se v práci stresovat a Jak lépe naložit s časem.

Není tajemstvím, že lidé občas vykonávají činnosti, kterými si zbytečně škodí. Jedním z případů je i sklon „vést bitvy“, které nemůžeme vyhrát. Nebo se angažujeme ve sporech a občas i konfrontacích, v nichž sice zvítězit můžeme, svou výhrou však nic podstatného nezískáme. Nejčastěji proto, že na výhře nebo prohře ve skutečnosti nijak nezáleží.

Označení těchto situací jako bitev je pochopitelně obrazné. Podstatné však je, že naše aktivita v těchto situacích je nejen zbytečná, ale většinou i škodlivá. Odčerpává totiž značnou část našeho času i energie a často nás i zbytečně stresuje.

Bitvy z nichž se těžko utíká

Spory svou povahou zbytečné a nepodstatné vznikají často zcela nevinně. Jsou důsledkem tendence posoudit velmi rychle téměř cokoli. Tedy činit rychlá prohlášení či pronášet poznámky, které hodnotí názory druhých nebo komentují chyby, jichž se údajně dopustili. Tato prohlášení vznikají často bez hlubšího důvodu, vycházejí jen z letmých informací či dojmů a bývají pronášena bezmyšlenkovitě či dokonce reflexně. Rodí se často jen z nejasné potřeby komentovat věci za každou cenu, zaujmout ostatní či prosadit své ego.

Jan Urban (1953)

  • Autor publikací Přestaňte se v práci stresovat a Jak lépe naložit s časem.
  • Věnuje se personálnímu a manažerskému poradenství a firemnímu vzdělávání.
  • Je absolventem VŠE Praha a Filosofické fakulty UK, obor psychologie práce a řízení.

Názory či komentáře tohoto typu v tom lepším případě spouští dlouhé a neplodné diskuse, v nichž všichni zúčastnění jen utrácejí čas. Často i proti své vůli: jakmile totiž do diskuse vstoupili a vyjádřili svůj názor, je pro ně obtížné ji opustit. V horším případě zraňují či provokují ostatní a vedou ke konfliktům s často dlouhodobějšími důsledky. Hodnocení, které lidé v těchto situacích, většinou pod vlivem emocí, vyjadřují, bývají totiž nejen rychlá, ale i nevyvážená, zjednodušená nebo zbytečně kritická.

Pokud by s nimi vyčkali, například proto, že se před jejich pronesením obrazně či skutečně kousli do jazyka, velmi pravděpodobně by v budoucnu našli způsob, jak je vyjádřit méně konfliktně. Nebo by došli k závěru, že by se jich měli zcela vyvarovat. Do stejné kategorie patří malicherné osobní spory, v nichž jde jen o snahu prosadit za každou cenu vlastní názor, bez ohledu na to, nakolik je podstatný, přínosný či důležitý.

Bitvy ztracené předem

Druhá skupina zbytečných bitev bývá ještě závažnější. Tvoří ji bitvy předem ztracené, případně zcela nesmyslné. Jde o situace, ve kterých přes veškerou snahu či zvýšené nasazení ničeho podstatného dosáhnout nelze. Snahou vést tyto bitvy, tedy změnit něco, co z podstaty věci změnit nejde, tráví přesto řada osob značnou část svého času, a občas i života.

Rozpoznat předem, že jde o bitvu nesmyslnou, nemusí být jednoduché. Pomoci by nám však měla zkušenost. Provádíme-li určitou činnost opakovaně bez jakéhokoli výsledku, je nepravděpodobné, že příště dopadneme lépe. Lapidárně to vyjadřuje výrok připisovaný Albertu Einsteinovi: „Dělat stále totéž a očekávat při tom odlišné výsledky není ničím jiným než šílenstvím.“

Nepřehlédněte

Určitá doporučení, kterých bitev se vyvarovat, přesto nabídnout lze. Patří k nim především pokusy měnit druhé, bojovat „se systémem“, zápasit se zákazníky, prosazovat změny proti vůli nadřízeného.

Kdy neměnit druhé:
Máme-li po ruce silné argumenty či dokážeme-li působit na emoce, pak jednání druhých nepochybně částečně změnit můžeme. Snaha změnit někoho zcela a podstatně, „napravit ho“ nebo dosáhnout toho, aby dělal přesně to, co chceme, je však předem odsouzena k neúspěchu. Pokud si například váš kolega v práci neustále na něco stěžuje, vy se mu snažíte pomoci, on však vaše rady odmítá nebo se jimi neřídí, měli byste si připustit, že mu pomoci nelze. Na svou práci či další problémy si totiž velmi pravděpodobně bude stěžovat až do konce života.
Podobně zbytečná je většinou i snaha změnit názory osob, které svému přesvědčení velmi pevně věří a názory jiných se odmítají i jen zabývat.

Kdy nebojovat „se systémem“:
Bojovat většinou nemá cenu ani zápasit se zavedeným systémem, například veřejnou byrokracií nebo nesmyslnou regulací. Nástrojem, jak jim čelit, jsou volby. Z krátkodobého hlediska, nechceme-li zbytečně ztrácet čas a energii, je lepší i nerozumná pravidla akceptovat. Již ve starém Římě platil názor „dura lex sed lex“, tedy i tvrdý zákon je zákon.

Kdy nebojovat se zákazníky:
Nesmyslné je zpravidla bojovat i s vlastními zákazníky. Měli bychom se pochopitelně snažit o jejich spokojenost - odměnou jsou nám další zakázky. Dojdeme-li však k závěru, že zákazník pro nás nebo naši firnu vhodný není, například proto, že jeho potřeby zcela uspokojit nemůžeme nebo s ním není možná konstruktivní debata, je vhodnější se s ním po dohodě rozejít. Bojovat s ním přináší nejen zbytečný stres, ale ztrátu reputace.

Kdy nebojovat s šéfy:
K neplodným bitvám patří zpravidla i snaha prosadit změnu proti názoru nadřízeného. Dojdeme-li k závěru, že náš nadřízený nám přes opakované pokusy napravit určité firemní nedostatky nenaslouchá a svůj názor změnit nechce (a to ani tehdy, snažíme-li se pomoci jemu osobně), je třeba si připustit, že ani tuto bitvu nevyhrajeme. A to ani v případě, kdy víme jistě, že se mýlí.
Rozumnější je spor ukončit a úkol vykonat tak, jak od nás vyžaduje. Výjimkou může být jen situace, kdy jde skutečně o hodně. Pokud však o mnoho nejde – v sázce „jen“ odborná pověst nadřízeného, který si přes veškerou naši snahu nedal pomoci – nestojí vedení sporu za to.

Jaké bitvy mají smysl

Připustit, že některé věci změnit nemůžeme, a nemá proto smysl se o to pokoušet, může jít někdy proti našemu založení nebo „instinktu“. Řadíme-li však tyto či obdobné situace k bitvám, jejichž vedení postrádá smysl, neznamená to, že bychom radili se vzdávat či propadat apatii. Skutečnost je přesně opačná. Jde jen o racionální zvážení, do jakých bitev se pouštět a do jakých nikoli.

Pokud si zbytečnost určitých bitev připustíme, neznamená to, že jsme se vzdali. Můžeme se totiž o to více zaměřit na okolnosti, které pod kontrolou máme nebo mít můžeme. Vyjádřeno jinými slovy, nemůžeme-li změnit svou situaci současnou, můžete změnit situací budoucí. Předpokladem je, že se zaměříme na okolnosti, které změnit lze.