Když je třeba snížit počet zaměstnanců, měla by nejprve firma racionálně zvážit, kolika a jakých pracovních míst se propuštění bude týkat, a teprve pak uvažovat o možných kandidátech. Další kroky je vhodné neprotahovat a nepředpokládat, že závěry přijaté managementem zůstanou skutečně utajeny. Neoficiální informační kanály pracují velmi rychle a často i se značným zkreslením, takže dohady o propouštění kolují mezi zaměstnanci, nabývají katastrofické podoby a způsobují silnou existenční nejistotu.
Mlčení zvyšuje napětí
Průzkumy bylo zjištěno, že sociální klima podniků narušuje nejistota o budoucnosti víc než vědomí skutečnosti, i když není pro všechny příznivá. Už po prvních signálech o poklesu zájmu o výrobky nebo služby dané firmy je dobré zvýšit ostražitost a v managementu se situací vážně zabývat. Odborníci soudí, že změny, ať už je jejich důvod jakýkoliv, je dobré plánovat s dostatečným předstihem a od záměru k realizaci postupovat velmi rychle - maximálně by mělo jít o tři měsíce, pochopitelně v závislosti na rozsahu předpokládaných zásahů. A stejně jako pružnost rozhodnutí je nesporná potřeba nemlčet o nich, ale ve chvíli, kdy už jsou jejich kontury jasné, pravdivě a úplně informovat všechny zaměstnance s jediným odlišením. Jako první by měli být na řadě ti, kterých se to přímo týká, a potom teprve ostatní, kterým většinou stačí poznání důvodů, které k propouštění vedou a jaké další dopady na existenci firmy bude mít.
Sociální takt není nemístná slabost
Říkat někomu, že už o něj firma nemá zájem, není příjemné a nadřízené ani personalisty to většinou netěší. Patří to však k jejich práci a musí se s danou situací a s bezprostřední negativní reakcí propouštěných vyrovnat bez falešného sentimentu. Tím spíš by měli už předem hledat způsoby, jak zaměstnancům obtížnou chvíli usnadnit. Projevy sociálního taktu by tady měly být samozřejmostí. Nejdříve je účelné prozkoumat, jestli ohrožené pracovní síly není možné zaměstnat na jiném pracovním místě v podniku nebo v jeho přidružených organizacích, i kdyby to mělo znamenat nabídku rekvalifikace. Maximální pomoc při umístění jinam si zaslouží zejména kvalifikovaní a dlouhodobě osvědčení zaměstnanci. Pro ně stojí za to kontaktovat předem úřad práce nebo další firmy v regionu a mít už nějaké konkrétní návrhy na pracovní umístění. Jestliže se o pracovní místa zajímá personalista u svých kolegů, jedná se s ním zpravidla vstřícněji, než když se o totéž snaží jednotlivý uchazeč. Naprostou samozřejmostí musí být dodržení zákonných norem, vymezení důvodů propuštění, lhůty a odstupného zakotveného v kolektivní smlouvě. Společenský takt vyžaduje i vlastní sdělení, při kterém je pro propouštěného příjemné slyšet vedle té špatné také alespoň nějakou dobrou zprávu: ocenění jeho pracovních schopností a podílu na výkonech firmy a nabídku pomoci v dalším pracovním zařazení.
Nepropadejte panice!
Jestliže dávat výpovědi je málo příjemné pro zástupce firmy, tím méně se z takové situace raduje zaměstnanec sedící na druhé straně stolu. Rada "Nepropadejte panice" ho v takové situaci potěší málo, spíš naopak - v první chvíli může rada působit jak červená barva toreadorova pláště v aréně býčích zápasů. A přesto nemusí jít o lacinou konejšivou frázi a stojí za to věnovat jí pozornost. Především proto, že ztráta zaměstnání není dnes už obecně chápána jako selhání nebo výraz neschopnosti uplatnit se v přiměřeném pracovním poměru. Stala se, jak je ostatně v tržní ekonomice obvyklé, celkem běžnou zkušeností profesní dráhy. Může potkat - a také potkává značné množství lidí. A dalším povzbuzením je skutečnost, že člověk, který o práci přijde, není úplně bezbranný a nezůstane bez prostředků. Paragrafy zákoníku práce chrání před bezdůvodným propouštěním, úřady práce existují i proto, aby pomohly nezaměstnanému s hledáním pracovního místa, a registrací u nich je zajištěna výplata podpory v nezaměstnanosti. To hlavní a podstatné i tak zůstává z větší části na každém jednotlivci a jeho rodině: jak mu dokáže pomoci, jak se sám vypořádá s nezbytností nabídnout svou pracovní sílu na trhu práce. Pokud ji dokáže zhodnotit rekvalifikací, alespoň dočasným přeorientováním na jinou pracovní činnost, smířením se se sníženým uplatněním kvalifikace, sníženými nároky na plat nebo s dojížděním, má nárok uspět. Je to jistě velmi obtížné, ale většina z takto postižených nakonec našla svou pracovní budoucnost - i když to neplatí vždycky a všude.
Autorka je socioložka
Mlčení zvyšuje napětí
Průzkumy bylo zjištěno, že sociální klima podniků narušuje nejistota o budoucnosti víc než vědomí skutečnosti, i když není pro všechny příznivá. Už po prvních signálech o poklesu zájmu o výrobky nebo služby dané firmy je dobré zvýšit ostražitost a v managementu se situací vážně zabývat. Odborníci soudí, že změny, ať už je jejich důvod jakýkoliv, je dobré plánovat s dostatečným předstihem a od záměru k realizaci postupovat velmi rychle - maximálně by mělo jít o tři měsíce, pochopitelně v závislosti na rozsahu předpokládaných zásahů. A stejně jako pružnost rozhodnutí je nesporná potřeba nemlčet o nich, ale ve chvíli, kdy už jsou jejich kontury jasné, pravdivě a úplně informovat všechny zaměstnance s jediným odlišením. Jako první by měli být na řadě ti, kterých se to přímo týká, a potom teprve ostatní, kterým většinou stačí poznání důvodů, které k propouštění vedou a jaké další dopady na existenci firmy bude mít.
Sociální takt není nemístná slabost
Říkat někomu, že už o něj firma nemá zájem, není příjemné a nadřízené ani personalisty to většinou netěší. Patří to však k jejich práci a musí se s danou situací a s bezprostřední negativní reakcí propouštěných vyrovnat bez falešného sentimentu. Tím spíš by měli už předem hledat způsoby, jak zaměstnancům obtížnou chvíli usnadnit. Projevy sociálního taktu by tady měly být samozřejmostí. Nejdříve je účelné prozkoumat, jestli ohrožené pracovní síly není možné zaměstnat na jiném pracovním místě v podniku nebo v jeho přidružených organizacích, i kdyby to mělo znamenat nabídku rekvalifikace. Maximální pomoc při umístění jinam si zaslouží zejména kvalifikovaní a dlouhodobě osvědčení zaměstnanci. Pro ně stojí za to kontaktovat předem úřad práce nebo další firmy v regionu a mít už nějaké konkrétní návrhy na pracovní umístění. Jestliže se o pracovní místa zajímá personalista u svých kolegů, jedná se s ním zpravidla vstřícněji, než když se o totéž snaží jednotlivý uchazeč. Naprostou samozřejmostí musí být dodržení zákonných norem, vymezení důvodů propuštění, lhůty a odstupného zakotveného v kolektivní smlouvě. Společenský takt vyžaduje i vlastní sdělení, při kterém je pro propouštěného příjemné slyšet vedle té špatné také alespoň nějakou dobrou zprávu: ocenění jeho pracovních schopností a podílu na výkonech firmy a nabídku pomoci v dalším pracovním zařazení.
Nepropadejte panice!
Jestliže dávat výpovědi je málo příjemné pro zástupce firmy, tím méně se z takové situace raduje zaměstnanec sedící na druhé straně stolu. Rada "Nepropadejte panice" ho v takové situaci potěší málo, spíš naopak - v první chvíli může rada působit jak červená barva toreadorova pláště v aréně býčích zápasů. A přesto nemusí jít o lacinou konejšivou frázi a stojí za to věnovat jí pozornost. Především proto, že ztráta zaměstnání není dnes už obecně chápána jako selhání nebo výraz neschopnosti uplatnit se v přiměřeném pracovním poměru. Stala se, jak je ostatně v tržní ekonomice obvyklé, celkem běžnou zkušeností profesní dráhy. Může potkat - a také potkává značné množství lidí. A dalším povzbuzením je skutečnost, že člověk, který o práci přijde, není úplně bezbranný a nezůstane bez prostředků. Paragrafy zákoníku práce chrání před bezdůvodným propouštěním, úřady práce existují i proto, aby pomohly nezaměstnanému s hledáním pracovního místa, a registrací u nich je zajištěna výplata podpory v nezaměstnanosti. To hlavní a podstatné i tak zůstává z větší části na každém jednotlivci a jeho rodině: jak mu dokáže pomoci, jak se sám vypořádá s nezbytností nabídnout svou pracovní sílu na trhu práce. Pokud ji dokáže zhodnotit rekvalifikací, alespoň dočasným přeorientováním na jinou pracovní činnost, smířením se se sníženým uplatněním kvalifikace, sníženými nároky na plat nebo s dojížděním, má nárok uspět. Je to jistě velmi obtížné, ale většina z takto postižených nakonec našla svou pracovní budoucnost - i když to neplatí vždycky a všude.
Autorka je socioložka
