Věčně aktuálním tématem české ekonomiky je urgentní potřeba reformy penzijního systému. A také jím patrně navždy zůstane. Proč?
Bývá-li nějaká situace označována za neudržitelnou, je to zpravidla proto, že status quo se udržel již hodně dlouho. To přesně odpovídá situaci českého penzijního systému.
Výše skrytého zadlužení se již dlouho pohybuje kolem trojnásobku HDP; státní dluh ČR ve zhruba desetinové výši je proti tomu „svačina“.
Jenomže splácení skrytého penzijního dluhu je rovnoměrně rozloženo na velmi dlouhou dobu dopředu. Nehrozí proto akutní a náhlý krach systému.
Nebezpečí spočívá „pouze“ v tom, že rostoucí odvodová zátěž mezd a příjmů obyvatelstva bude postupně zdražovat práci, tlumit hospodářský růst a zvyšovat nezaměstnanost.
PODNIKÁTE A HLEDÁTE INFOHUSÁKOVY DĚTI: ZÁCHRANA I HROZBA
V současné době je akutnost reforem tlumena tím, že silná generace narozená počátkem 70. let vstupuje do svého nejproduktivnějšího věku.
Generace třicátníků se vyznačuje velmi vysokou mírou ekonomické aktivity, což momentálně povzbuzuje ekonomiku a tlumí problémy penzijního systému. Během historicky relativně krátké doby (20 až 30 let) se tato dnešní výhoda stane zátěží. Co se stane pak?
Ani v roce 2025 nebo 2035 česká ekonomika patrně nezkrachuje. Bude ovšem silně připomínat dnešní Itálii v jejích horších rysech: trvalá ekonomická stagnace, vysoká nezaměstnanost, vysoké daně, celková ztráta hospodářské dynamiky.
Itálie ovšem dnes žije ze svého silného a dlouhá léta nashromážděného kapitálu, finančního i intelektuálního. Česká republika je kapitálově mnohem slabší, takže její vzdálenější ekonomická budoucnost je o to více problematická.
ŠESTIPROCENTNÍ RŮST: ZAPOMEŇTE
Itálie dnes utrácí přes 14 procent HDP na důchody, Česká republika jen asi kolem 8,6 % HDP. Jak bude vypadat česká ekonomika s podobnou zátěží? Sbohem, šestiprocentní hospodářský růste. Hodnoty kolem 1,5% během nejpříznivějšího období světové hospodářské expanze – která probíhá právě nyní – se stanou pravidlem. Sbohem, alespoň jakž takž vyrovnané rozpočty. Itálie má státní dluh přes 100% HDP a trend je stále rostoucí.
Tedy stručně, otevřeně a cynicky: krach systému nyní bezprostředně nehrozí a co bude za dvacet nebo třicet let, to bude starostí budoucí politické reprezentace. Ta nynější se do reformy penzí nijak nehrne, protože nejde o voličsky populární téma.
Nynějším důchodcům na budoucnosti nezáleží a děti hlasovat nemohou. Ostatně, i kdyby mohly, důchody by je stěží zajímaly.
KDY ODEJÍT DO DŮCHODUPOVINNÉ PENZIJNÍ FONDY: NEJSOU A NEBUDOU
Dnešní třicátníci se starají spíše o zadlužení (ve formě hypoték a leasingů) než o důchodové spoření.
Česká levice považuje dosavadní systém za dobrý a kapitálovému trhu ze své přirozenosti nevěří.
Pravicová ODS se naopak až panicky bojí možného výskytu skandálů v případném povinném penzijním pilíři. Po zkušenostech z 90. let se ODS snaží problematice investování a fondů spíše vyhýbat, což je sice pochopitelné, ale nikoli optimální.
Pokud je tedy řeč o druhém pilíři, tj. o povinných penzijních fondech, závěr je jednoznačný: nejsou a nebudou. Neexistuje cílená politická vůle s výjimkou KDU-ČSL, která ovšem není zdaleka silná na jeho prosazení.
STO LET ZPÁTKY
Kde je tedy řešení, když ve fondech není? Budoucí reformy penzijního systému budou patrně pouze parametrické. To ovšem nemusí znamenat, že půjde o polovičaté řešení.
Může se stát, že někdy kolem roku 2048 budeme mít (nebo spíše naše děti budou mít) penzijní systém s podobnými parametry, jaké zavedla Gottwaldova komunistická vláda v roce 1948. Je docela zajímavé se na tyto parametry podívat:
- Důchodový věk byl stanoven na 65 let, přičemž náhradový poměr činil průměrně 20% mzdy.
- Odvody byly stanoveny na 10% hrubé mzdy na bázi rovné daně (kterýžto princip je u důchodových odvodů dodržován dodnes – takže, mimochodem, levicové horlení proti rovné dani z příjmu postrádá smysl.)
- Nejnižší měsíční důchod (pro starodůchodce, kteří předtím nespadali pod žádný penzijní systém) činil 71 Kčs měsíčně, přičemž průměrná mzda v národním hospodářství v roce 1948 činila 823 Kčs.
- Nejnižší důchod tedy činil 8,6 % z průměrné mzdy. V relacích roku 2006 by se jednalo velmi zhruba o 1700 Kč. Korektní přepočet je ovšem téměř nemožný vzhledem k odlišnému spotřebitelskému koši a dalším metodickým problémům.
Podstatné snížení náhradového poměru je radikální reformou, která vyřeší hodně problémů. Penzijní věk 65 let bude ovšem nerealisticky nízký, protože doba dožití bude v roce 2048 podstatně delší než byla v roce 1948 (kdy se pohybovala mezi 50-60 lety).
Vcelku nebude záležet na tom, jaká vláda bude u moci v roce 2048. Drsné úspory budou nutné, i kdyby čistě náhodou vládli Gottwaldovi prapravnuci. Zkrátka, budoucnost našich penzí je veselá jak úmrtnostní tabulky.
V plném znění najdete článek na serveru www.investujeme.cz.
