Stačilo málo a Matěj Ľuptovský, který vystudoval ochranu obyvatel na Fakultě tělesné východy a sportu, mohl pracovat na kriminálce. „Protože se mi tam nepodařilo dostat, s Honzou se známe od střední a rodiče měli odjakživa hospodu, začali jsme přemýšlet o vlastním podnikání. Třeba kavárně nebo kantýně,“ vzpomíná Ľuptovský.
A protože ani Jan Týle po dokončení Vysoké školy hotelové nenašel kvalitní uplatnění, rozhodli se zariskovat a rozjet spolu vlastní podnik. Před dvěma lety otevřeli těstovinové bistro Domácí těstoviny Honza a Matěj.
Jak vás napadly zrovna těstoviny? V poslední době jsou trendy spíš burgery nebo polévky, to by byla větší jistota…
Jan Týle: Říkali jsme si, že chceme zkusit něco originálního. Pak jsme narazili na článek o pánovi, který vyrábí čerstvé těstoviny. Řekli jsme si, že bychom to mohli spojit s rychlým občerstvením. A tohle tu v té době ještě nebylo.
Matěj Ľuptovský: Obecně je trend nabídnout něco nového a těstoviny tu chyběly. Někteří lidé nám říkají, že v zahraničí je to běžné, a ptali se, jestli jsme se tím inspirovali a nějak to obšlehli. Ale my si jen po přečtení článku řekli, že do toho jdeme.
A zkoušeli jste někdy předtím vyrábět domácí těstoviny?
Jan Týle: Ne, nikdy. Prostě jsme si řekli, že je budeme vyrábět, našli jsme místo, předělali ho na bistro a teprve dva týdny před otevřením nám z Itálie dorazil stroj na těstoviny. Takže první jsme vyrobili 14 dní před otevřením.
Matěj Ľuptovský: Možná dokonce ještě kratší dobu, protože semolinová mouka z jižní Itálie dorazila, tuším, až týden před otevřením. Takže na první testovací várky došlo skutečně až těsně před otevřením.
Pilovali jste alespoň omáčky, nebo jste je vymýšleli také na poslední chvíli?
Matěj Ľuptovský: Protože je Honza vyučený kuchař a pak studoval i vysokou školu gastro, je profík a vařit umí. Takže v tomhle nebyl problém.
Kde se při tvorbě receptů inspirujete?
Jan Týle: Receptů na těstoviny jsou mraky. Máme vždy dvě speciality a pak už dva roky stejnou základní nabídku. Nejvíc lidé stejně kupují špenátové s kuřecím masem.
Matěj Ľuptovský: Přemýšleli jsme, že bychom nabízeli třeba i dražší suroviny, třeba krevety nebo lososa, ale to už se cena dostala někam jinam. A přece jen, je to pořád jídlo do krabičky.
Byli jste těsně po škole, navíc prakticky bez zkušeností. Bylo na začátku těžké sehnat na to vše peníze?
Jan Týle: Potřebovali jsme zhruba milion. Něco jsme měli z vlastních zdrojů, ale zbytek jsme si museli půjčit přes rodinu. Banky nám půjčit nechtěly s tím, že nemají žádnou záruku.
Matěj Ľuptovský: Neměli jsme za sebou žádnou historii. Máte nějaký majetek? Máte čím ručit? Tak to bohužel…
Zajímavé profeseV rubrice Práce a podnikání přinášíme rozhovory se zástupci zajímavých profesí. Další příběhy čtěte zde. |
Takže vše řešili vlastními silami.
Matěj Ľuptovský: Hledali jsme nějaký vhodný cenově dostupný prostor, který bude majitel ochotný rekolaudovat a změnit na občerstvení. Tohle byly původně vietnamské potraviny. Byly v dezolátním stavu, plesnivé, koberce na zdi…
Jan Týle: Museli jsme vše udělat kompletně nové. Naprostou většinu věcí jsme si dělali sami, pokládali podlahu, základní rozvody, jen na vzduchotechniku jsme si museli objednat profesionála. To byla asi největší investice.
Získali jste za to ale poměrně slušnou lokaci. Přes ulici máte Vysokou školu ekonomickou, takže o dostatek zákazníků máte postaráno.
Jan Týle: Je to sice hodně velká kupní síla, ale jenom sezonně. Během zkouškového a v létě tu studenti nejsou a my musíme prodávat i po zbytek roku.
Matěj Ľuptovský: Měl jsem původně kvůli ekonomce větší očekávání. Takže nás po prvním semestru zaskočilo, že přes zimu tu nikdo není.
Studenti jistě v počátcích hodně pomohli rozšířit povědomí o vašem bistru.
Jan Týle: Když jsme otvírali, měli jsme jen letákové akce, to bylo vlastně jediné. Už ale běžela škola, takže tu bylo hodně studentů, kteří si to mezi sebou řekli. To je doteď náš hlavní reklamní kanál – lidé přijdou, a když jim chutná, poví to dalším. Třeba s Facebookem jsme začali až po roce.
Takže reklamu jako takovou jste žádnou neměli?
Jan Týle: Ne. Ozvali se nám třeba z rádia, ale to je podle mě hodně peněz za málo muziky. Myslím, že to nemá takový ohlas, jako když si doporučení předávají lidé mezi sebou.
Když pominu studenty, kdo jsou vaši zákazníci?
Jan Týle: Zatímco u jiných restaurací jsou silnější večery, nás živí obědy. Tím, že je krabička vhodná do auta a jsou tu často kolony, míří k nám třeba lidé, kteří tráví v Praze den v autě, třeba taxikáři, obchoďáci. Takovou klientelu jsme vůbec nečekali. Rozvozy jsou pak většinou do kanceláří.
Matěj Ľuptovský: Je to tím, že když jdu na večeři, většinou si chci sednout, popovídat, nepůjdu na ulici jen pro něco do ruky.
Dostane zákazník jídlo vždy v krabičce, i když si ho objedná a sní na místě?
Matěj Ľuptovský: Ano, splňujeme tím mimo jiné jednu z hygienických norem. Když máte nádobí, musíte mít takzvanou bílou zónu, ve které máte myčku, nádobí a příbory, a nám by se to sem nevešlo. Navíc bychom museli mít dalšího člověka na mytí nádobí.
Většina restaurací dává jídlo s sebou do polystyrénových krabiček, vy jste zvolili papírové. Proč?
Matěj Ľuptovský: Chtěli jsme, aby to mělo nějakou úroveň a aby to nějak vypadalo. Je to navíc praktické a líp se z toho jí.
Jan Týle: Najít dodavatele bylo ale těžké, je jich sice hodně z Číny, ale ty krabičky jsou většinou lepené a ne z jednoho kusu. Nakonec jsme přes Matějova bývalého šéfa dostali kontakt na kluky, kteří tenkrát také začínali. Dováželi krabičky přímo z Ameriky, ty originály, co jsou vidět v amerických seriálech. Je to sice dvakrát dražší, ale my i zákazník dostáváme kvalitu.
Matěj Ľuptovský: Teď jsme si nechali z Ameriky udělat na zakázku i vlastní originální krabičky. Snažíme se vše sladit. Máme nová trička, ubrousky a teď i krabičky.
Zdá se, že se vám docela daří. Plánujete do budoucna otevřít další pobočku?
Jan Týle: Už to bylo dokonce na spadnutí. Ale nakonec místo nevyšlo.
Matěj Ľuptovský: Hledáme místo. Za ty dva roky jsme nasbírali zkušenosti a už víme, co vše má mít.
Opět bistro?
Jan Týle: Ano, zase nějaký menší prostor.
A rozšíření nabídky není na programu?
Jan Týne: Neříkám nikdy, ale zaměřujeme se na těstoviny. Chceme to dotáhnout k tomu, aby se člověku, který má chuť na těstoviny, hned vybavili Honza a Matěj.
