Proč jste začala podnikat?
Vystudovala jsem oděvní výtvarnictví a původně jsem šila bavlněná trika a ručně na ně malovala. Tehdy to bylo docela módní. Také jsem šila oděvy na zakázku z látek, co si lidé přinesli. Zjistila jsem však, že zakázkami se neuživím, vydělané peníze mi stačily sotva na náklady a nájem. V té době jsem dostala nabídku prodávat malovaná trika v malém obchůdku v Telči. A tehdy jsem začala přemýšlet, že bych se mohla osamostatnit. A tak jsem se do toho pustila.
A jak jste to zvládla?
Když jsem s podnikáním začínala, byla jsem plná očekávání, jak to všechno bude. Hodně lidí mi mé rozhodnutí rozmlouvalo, říkali, že se v tak malém městečku neuživím. I tak jsem si stála na svém. Rozhodlo o tom i to, že jsem chtěla ve svém rodišti zůstat a jiná práce tady pro mě nebyla. A tak jsem začala dělat, co umím - šít.
Můžete popsat své podnikatelské začátky?
Tehdy jsem si pronajala prostory v Nové Říši. Hned první den, co jsem svůj obchůdek slavnostně otevřela, mě navštívili kontroloři z finančního úřadu.
To asi není běžné. Čím jste si to vysvětlovala?
Tehdy jsem dostala na poslední chvíli třicetitisícovou dotaci od státu, podmínkou ale bylo, že ještě pár dnů zůstanu na pracovním úřadě. Jenže já už měla plakátky, na kterých bylo vytištěné datum otevření. A tak jsem si říkala, že když otevřu o dva dny dřív, svět se nezboří. Nejspíš to ale někomu vadilo, dodnes nevím komu, tak asi kvůli tomu ta vzácná návštěva z finančního úřadu.
Jana Sobotková (38 let)
|
Měla jste tehdy kvůli tomu nějaké problémy?
Ne, vysvětlila jsem jim, jak se věci mají a nakonec se to obešlo bez problémů. Od té doby mám ale zvláštní respekt před úřady.
V pronájmu jste dodnes?
Ne, když jsem po dvou letech otěhotněla, všechno jsem zase přestěhovala zpátky do našeho rodinného baráčku. Přestože tady bylo mnohem méně místa, byla jsem ráda, že se mi podařilo zachovat obchod a dílnu. Když se mi pak narodil první syn, s šitím jsem nepřestala.
To jste přebalovala, krmila a přitom šila?
Snažila jsem se šít, když malý spal, anebo když byl doma manžel. Malý byl hodný, a tak jsem ho v autosedačce brávala do dílny a při práci jsem si s ním povídala nebo mu zpívala. Když se za dva a půl roku narodil další syn, už to tímto způsobem nešlo. Náhodou jsem se dozvěděla o webovém prodejním portálu Flér a ze zvědavosti jsem se tam zaregistrovala. Ušila jsem první model a vystavila ho. Prodal se do dvou dnů a to mě nakoplo.
Jak to bylo dál?
Úplně jsem tomu podlehla a začala šít další věci. Chtěla jsem vědět, jestli budou mít zájem i další lidé. První modely měly krásný propojovací prvek - poutka a šňůry. Nemyslela jsem skoro na nic jiného, než na to, co dalšího vymyslím.
Takže dvě malé děti, malý byt plný plen, lahviček, košilek. Kde jste vlastně šila?
V dílně jsem dělala jen ty nejnutnější věci a šicí stroje si nosila do kuchyně. V obýváku jsem žehlila, abych mohla být s dětmi a manželem. V té době jsem ještě často hlídala své sestře synka, stejně starého jako můj druhorozený syn, a když se narodila neteř, byla u nás taková malá školka. Sestra se začala o to, co dělám, zajímat a začala mi pomáhat, hlavně s focením a vkládáním fotek a popisků do počítače.
Přesto to asi nebylo jednoduché, jak vás tak poslouchám.
Máte pravdu. Když jsem po čtyřech letech čekala dcerku, začala jsem hledat švadlenku, protože jsem to už opravdu nezvládala. Zakázek přibývalo a doma bylo všechno vzhůru nohama. Všude nádobí, hračky, čtyři děti, trička, nitě, rozdělaná práce u počítače, jednoduše blázinec. O mé výrobky byl ale tak velký zájem, že jsem se nezastavila a spala mezi kojením jen pár hodin. Dnes nechápu, jak jsem to mohla vydržet, ale vím, že jsem byla v tu dobu opravdu hodně šťastná.
Co všechno šijete a vyrábíte?
Jak už jsem říkala, začínala jsem s malovanými tričky, postupně jsem ale svůj sortiment rozšiřovala. Na začátku jsem nabízela trika, sukně, ponča, ale také nátepky na ruce a nánožky na nohy, nekonečné šátky nebo mikiny. Momentálně šiju i dětská trika a čepičky, ono když máte malé děti, tak je to takové logické vyústění. Musím ale říct, že mám pár oblíbených modelů, které šiji v různých barevných provedeních stále dokola, a když mám náladu, ušiju i něco jedinečného, ojedinělého.
Čtěte takéV rubrice Práce a podnikání přinášíme rozhovory se zástupci zajímavých profesí. |
Na co kladete největší důraz?
Určitě na rukodělnou práci a vypracované detaily. Myslím si, že tím se moje oblečení liší od toho z velkých obchodů.
Kde kupujete látky a čemu dáváte přednost ve výběru?
První látky jsem jezdila nakupovat do malého velkoskladu, kde jsem si každou látku osahala a bylo to fajn. Velkosklad ale zrušili, a tak jsem si nechala bavlněné látky zhotovit na míru. Byla to modrá, černá a různé námořnické pruhy. Protože látku vyráběli jen pro mě, musela jsem odebrat velké množství, což byl docela risk a velká investice. Díky tomu se na prvních pár let zapsala Stromli jako značka, co šije pohodlné oděvy v námořnickém stylu.
A jak to děláte dnes?
Teď látky a další věci objednávám po telefonu. Osobně nakupuji také u prodejce, co nabízí německé látky s potiskem. Tím, že je nakupuji v malém množství, stávají se oděvy většinou jedinečné. Nejraději bych se vrátila zase k osobnímu nákupu, není nad to si látku ohmatat a pořádně prohlédnout barevnost.
Kolik jste musela do firmy na začátku investovat, co všechno jste pořídila?
Moje počáteční investice byla malá. Začínala jsem se čtyřnitným hobby strojem, rovným strojem a průmyslovým dvojjehlovým strojem z druhé ruky. Nakoupila jsem použité police, střihací stůl jsem si půjčila. Vybavení obchodu mi v začátcích, bylo to v roce 2004, zajistil můj tehdejší přítel, dnes manžel. Vše se mi povedlo pořídit asi za šedesát tisíc korun. Ty mi půjčili rodiče, protože jsem byla právě po škole a žádné peníze jsem neměla. Naši na mě nespěchali, a tak jsem dnes už legrační částku splatila za dva roky.
Dnes šijete ve velkém, máte už nové prostory pro svou činnost?
Asi tomu neuvěříte, ale sídlím pořád ve stejných provizorních prostorách u nás doma. Přibyla ale pracovna a sklad. Před čtyřmi roky jsme koupili starý domek na spadnutí, má obrovskou zahradu a krásnou stodolu, a tak jsme si u architekta zadali projekt na novou dílnu s ateliérem a bytem. Nevím, kde se stala chyba, ale projekt se táhl tři roky. Snad už ale na jaře začneme, abychom se mohli konečně přestěhovat do nového.
Máte nějaké zaměstnance?
Výroba se mnohonásobně zvedla, ale stále pracujeme jen ve třech - sestra, švadlenka na plný úvazek a já.
Čím si vysvětlujete, že je o vaše výrobky takový zájem?
Když šijete oděvy, nejdůležitější je dokonalý střih, i když vlastně každý úkon je hodně důležitý. Důležité je, aby byl finální výrobek jednoduchý, pohodlný a vždy měl nějaký malý detail, kvůli kterému stojí za to ho vlastnit. Musí být z něho cítit, že je šitý od srdce.
Vaše výrobky jsou na již zmíněném portálu nejprodávanější. Můžete prozradit váš roční obrat?
Loni se můj obrat přiblížil jednomu milionu. Jsem ráda, že mám tolik věrných zákazníků, kteří se ke mně neustále vracejí.
Najdou zákazníci vaše výrobky i jinde?
Mnoho zákaznic touží po osobním setkání, tak mě občas navštěvují přímo doma v dílně. Nějaké věci putují i do ciziny, v Německu prodává jeden obchod moje čepice s kytkou, což je v poslední době asi mé nejprodávanější zboží.
Máte vůbec čas na nějaký oddech?
Po těch letech spěchu a únavy mě chytla lenora. Díky tomu malému prostoru, ve kterém ještě pořád pracuji, se mi nechce něco nového začínat. Čekám na nové prostory a snad i nový hnací motor. Dřív jsem pracovala i dvanáct hodin denně, nešlo to jinak, protože zakázky se hrnuly a já si nemohla dovolit nějaké výpadky. A tak jsem šila a šila.
Kolik máte stálých zákazníků?
Flér mi pomohl být tam, kde jsem. Na Fléru mám 6 060 fanoušků a 22 435 kusů prodaného zboží. A tato čísla stále rostou. Asi před dvěma roky jsem si založila firemní facebookovou stránku, i tam zákazníci přibývají. Hodně důležité jsou zákaznice z Nové Říše a okolí Dačic, Telče a Jihlavy. Byly tu u zrodu Stromli a stále mě podporují a nakupují.
Máte v souvislosti s podnikáním nějaké špatné zkušenosti se zákazníky?
Smutné je, když mi někdo neuhradí zboží. Pak si nadávám, že jsem si to měla lépe ošéfovat. Veselých historek je naštěstí mnohem více. Většinou se stávají během prodeje ve stánku.
Tak sem s nějakou.
Když jsme jeli poprvé prodávat do Prahy na designový trh, snažili jsme se nějak připravit. Chtěli jsme nějak zaujmout, a tak manžel vymyslel, že budeme na plátno ve stánku promítat fotky zboží, co nabízím na Fléru. Všichni se zastavovali a fronta před zkušební kabinkou byla tak obrovská, že se ženy převlékaly uprostřed stánku. Vlastně jsme bezděky vyrukovali s marketingovou projekcí, která je dnes ve velkých firmách naprosto běžná. Musím ještě dodat, že tehdy jsem měla s sebou šestiměsíční dceru, a tak jsem ji v tom mumraji i kojila. Bylo to opravdu úsměvné.
Jak vznikl název značky Stromli?
Za svobodna jsem se jmenovala Linhová. V logu mám tři stromy. Ze spojení strom a přidáním prvních dvou písmen mého dívčího jména vzniklo Stromli.
