Váš partner se těší na hezký večer s vámi, a vy jen prohlásíte, že jste unavený/unavená a jdete spát. Jako byste snad v jeho očích nečetli zřejmé přání dát si sklenku dobrého vína a hezky si popovídat.
Nelze nekomunikovat
Je úžasné, kolika způsoby je popisováno mlčení. Například můžete slyšet, že se mezi dvěma lidmi rozhostilo napjaté či rozpačité ticho nebo že dva lidé setrvali v souhlasném mlčení. U zamilovaných se dokonce říká, že si rozuměli beze slov.
Jak poznat, o které mlčení právě jde? Většina lidí si myslí, že to bezpečně pozná. Jenže v tom je ten problém. Představte si třeba dva kolegy v jedné kanceláři. Jeden mlčí, protože je soustředěný na práci, a v duchu si říká, jak je báječné, že má tak chápavého kolegu, který ho neruší. Druhý si ovšem myslí, že svého kolegu něčím naštval, a ten s ním právě proto nemluví. A v duchu usilovně přemýšlí, co že udělal špatného. Pokud si v tom neudělají jasno, mohou odejít ze stejné situace s úplně rozdílnými pocity.
Naši potřebu mít jasno v tom, co se za tichem skrývá, báječně ilustruje otázka: "Stalo se něco?" Všimněte si, že tuto otázku pokládáte právě tehdy, když nerozumíte tomu, proč s vámi druhý nemluví. Je fajn, pokud je odpověď klidná a vysvětlující, například: "Pokouším se napsat návrh toho projektu." Pak vám většinou další mlčení nevadí.
Často však uslyšíte podrážděné odseknutí: "Nic!" V takovém případě vaše pocity nezklamaly a jedná se o takzvané významné ticho. Nenechte se odradit a pokračujte v otázkách. Pokud se totiž téma neotevře, nepročistí se ani atmosféra. Vy se pak budete cítit nepříjemně a bude se vám špatně koncentrovat na práci. Samozřejmě tuto strategii využijte při tiché kanceláři i při takzvané tiché domácnosti.
Domýšlení si aneb to je přece jasné
Nejběžnější problém mlčení je, že se nepředávají informace. Prostě si myslíte, že je věc tak jasná, že není třeba mluvit. Nedávno mi jedna manažerka popisovala situaci, kdy ji kolega přivedl takřka k šílenství. Měla odevzdávat po měsíci projekt a nemluvný kolega, který měl na starosti technickou podporu, suše oznámil, že technická část bude k dispozici až za dva týdny.
Manažerka se zvýšeným hlasem ptala, jak je to možné. Vždyť se ho několikrát dotazovala, zda jsou nějaké problémy, a on pokaždé řekl, že ne. Kolega odpověděl kouzelnou větou: "To je taky pravda, žádné technické problémy na naší straně skutečně nejsou. Ale náš dodavatel prostě nemá jindy čas. A na to ses neptala.“
Je to skutečně o nervy, když vám ostatní nedávají informace. Přitom jde většinou o jednoduchou chybu. Někdo předpokládá, že byste něco měli vědět nebo že byste se zeptali, kdybyste to potřebovali vědět. Docela ilustrativní historku mi vyprávěl jeden známý. V práci požádal o možnost jít na odborné školení. Nezávisle na něm o totéž školení projevil zájem kolega z druhého oddělení. Když se bavili po několika týdnech, kolega se ho ptal, proč tam nebyl.
Můj známý řekl, že mu šéf na žádost neodpověděl, a tak to považoval za zamítnuté. Kolega se na něho překvapeně podíval a řekl: "No mně taky moje šéfka na mail se žádostí neodpověděla, tak jsem to považoval za povolené." O podobných situacích slýchávám při své práci často. Pokud bych dostal korunu za každý problém, který je zaviněný nepředáváním informací, byl bych dnes již jistě multimilionář. Zkrátka si pamatujte, že "mlčeti zlato" platí jen v některých situacích.
Text je ukázkou z připravované knihy psychologa Tomáše Vašáka s názvem Jak se nezbláznit.
