Jeden (ne)povedený experiment

  • 2
Byla to loterie. Jedna z vůbec nejoriginálnějších a nejriskantnějších při obnově soukromého vlastnictví v bývalých komunistických zemích. Před deseti lety - 1. října 1991 - se v tehdejším Československu rozpoutala bezprecedentní akce: kuponová privatizace. Stát nabízel každému za pouhou tisícikorunu podíl na majetku v souhrnné hodnotě 300 miliard korun.

"Jedinou metodou, jak neprodat podniky lacino, je dát je zadarmo," řekl tehdy Václav Klaus. Tak odstartovala privatizace po česku. Na dlouhé roky hluboce poznamenala nejen ekonomiku, ale celou českou společnost. Tehdy se totiž utvářely obsahy slov podnikání, bohatství, postavení nebo slušnost. Právě po kuponové privatizaci dalo Česku světu slovo tunelování.

Bez peněz a práva

Dnes s odstupem deseti let se většina významných ekonomů shoduje, že kuponová privatizace jako český recept přechodu k soukromému vlastnictví byla nešťastná. Odehrávala se totiž bez dvou základních věcí nezbytných pro samu podstatu soukromého vlastnictví. Bez peněz a práva. Autoři kuponové privatizace chtěli uvést svůj originální projekt do života co nejrychleji. Chtěli využít nadšení lidí pro změny. Tahle navíc každému slibovala pár, či dokonce mnoho tisíc do rodinné pokladny. Báli se také obrovské administrativy a byrokracie, která by provázela klasickou privatizaci - prodeje strategickým partnerům. Inzeráty, výběrová řízení, poradci, diskuse a dojednávání podmínek se skutečnými vlastníky jsou i v ideálním případě otázkou měsíců. Když vezmeme v úvahu, kolik podniků měl stát na prodej, šlo vlastně o roky. Pro strůjce českých ekonomických reforem to byla nepřijatelná liknavost. Pro "výprodej" majetku do ciziny navíc chyběla politická vůle. Právě tímto směrem se přitom vydalo Maďarsko či Slovinsko, které jsou dnes renomovanými ekonomy označovány jako příklady úspěšné privatizace. Rozhodně pak nebyl čas ani na přípravu nových zákonů. Ekonomika sprintovala míle před právem. "Se vší odpovědností tvrdím, že rozhodnutí odložit kuponovou privatizaci na lepší legislativní časy, by se rovnalo rozhodnutí kuponovou privatizaci nekonat," prohlásil jeden ze strůjců kuponové privatizace a současný člen Komise pro cenné papíry Tomáš Ježek v roce 1996. A tak se majetek za miliardy valil republikou. Od lidí do fondů. Z fondů do bank. Tam a zpět. Žádná omezení, žádné hranice. Velcí vlastníci snadno vytáhli z firem veškerý majetek a drobným zbyly v rukou namísto akcií bezcenné cáry papírů. Hranice mezi krádeží ani chytrou investicí se ztrácela v mlze. Šikovní hráči typu Viktora Koženého či Motoinvestu dokázali shrábnout od lidí i z podniků miliardy a ještě si užívali společenské prestiže respektovaných finančníků. Nechovali se nelogicky. Dělali jen to, co si mohli dovolit. "Lidé vždy dělají to, co je pro ně nejvýhodnější, to je základní princip. Pokud je nejjednodušší zbohatnout tím, že kradou, pak kradou. Klíčový problém je, že na začátku transformace bylo snazší krást než vydělat si prací," říká profesor Joseph E. Stiglitz, bývalý viceprezident Světové banky, a dodává: "Výsledkem je, že většina kreativních lidí napnula síly k tomu, aby zbohatli nepoctivým způsobem."

Pro ostatní přínos...

Česká republika jako celek kuponovou privatizací nezbohatla. Výkon ekonomiky je dnes zhruba stejný jako na začátku transformace. Majetek státu se snížil, a naopak vzrostly dluhy. Reálné platy lidí dostihly úroveň roku 1989 teprve nedávno. Naopak v Maďarsku, Slovinsku, ale i Polsku se bohatství země rozrůstalo. I tady sehrála kuponová privatizace významnou roli. Noví vlastníci firem, ať už "dikové" či fondy, většinou peníze na jejich rozvoj ne měli. Na rozdíl od podniků, kam přišli zahraniční investoři s finančním zázemím, do českých "kuponových" firem žádné peníze od vlastníků nemířily. Ke slovu se tak dostaly státem ovládané banky a k úvěru od nich většinou vlastníci, kteří měli dobré politické kontakty. Rodil a utužoval se klientelizmus. "Památkou" na tyto obchody odporující veškerým ekonomickým pravidlům jsou stovky miliard špatných úvěrů, které od finančních domů převzala Konsolidační banka. Dnes jen prohlubují obrovský státní dluh České republiky.

Vystřízlivění: rok 1997

V jakém stavu byla velká část "kuponových" podniků, naplno odhalila krize v roce 1997. Dluhy výrazně podražily - až k dvaceti procentům ročně. I poctiví, avšak finančně slabí vlastníci přestali dluhy splácet. Prostě na to neměli. Právo začínalo pozvolna, ale přece jen stahovat zpoždění za ekonomikou. Přicházely první bankroty předlužených firem. Lidé ztráceli práci, některé firmy neměly ani na platy. Právě tak pocítila řada lidí nepřímo důsledek kuponové privatizace na vlastní kůži. Na rozdíl od prvního setkání s kuponovým experimentem - knížkou proměněnou často v mnoho tisíc korun - byl tento kontakt velmi nepříjemný. Je samozřejmě i řada "kuponových" podniků, které jsou velmi úspěšné. Když však většina významných ekonomů hodnotí kuponovou privatizaci jako celek, nepovažují ji ve srovnání s jinými metodami či zeměmi za příliš zdařilou.