Petr Niesner, zemědělec

Petr Niesner, zemědělec | foto: Jan Zátorský, MAFRA

Jsou tu zlí lidé, varovali ho před 40 lety. Zůstal a stále obdělává pole

  • 15
Že ho bude živit půda, věděl zemědělec Petr Niesner už od dětství. Po revoluci si se společníky založili firmu a pronajali si pozemky, na kterých dnes pěstují řepku, ječmen a pšenici a chovají prasata.

Zemědělci jsou vyhlášení optimisté. Přes všechno, co je potkalo, každý rok znovu zasejí a věří, že jim z toho něco vyroste. Zemědělství není jen o práci a obživě, je to životní filozofie, říká se smíchem Petr Niesner.

Zemědělec, který se třemi společníky hospodaří na pozemcích mezi Kladnem a Slaným. Odmala věřil, že práce s půdou bude jeho život. Víra ve smysl jeho počínání mu pomohla překonat životní zvraty způsobené vším možným - od počasí po změnu režimu.

Kdy vás začala zemědělská práce přitahovat?
Zajímala mě už odmalička. V pohraniční vesnici, kde jsem vyrůstal, jsme se s klukama prali o to, kdo bude jezdit s koňmi nebo se stroji. Měl jsem štěstí, že jsem ještě zažil sedláky, kteří si uměli vážit každého stébla.

Takže nebylo pochyb, na jakou školu zamíříte?
Já jsem měl jasno, ale představy rodičů byly jiné. Maminka byla ředitelkou školy, tatínek ekonom. Představovali si asi vojenskou školu. Otci by nevadilo, kdybych šel na lesnictví. Jeho snem bylo jít ke mně na hájenku na důchod. Já ale trval na tom, že budu zemědělec.

Tehdy jsem musel nejdřív na učňák a pak na technickou školu do Děčína do Libverdy. Poslední ročníky studia se nesly v úžasné atmosféře druhé poloviny 60. let, ale i díky tomu, že na naši školu byli odkládáni režimu nepohodlní učitelé. Zažili jsme majálesy, na maturitní písemky jsem vezl učitele bryčkou. Tu mi prodal sedlák ze vsi za symbolický peníz. Spíš mi ji věnoval.

A pak jste nastoupil do práce.
V červenci 1968 do JZD Třebíz blízko Slaného jako agronom. Přistěhoval jsem se sem se svou ženou, kterou jsem mimochodem poznal v Libverdě na střední škole. Anna tu nastoupila jako zootechnička.

S oblibou vyprávím historku, jak jsem první noc nemohl spát. Asi kolem páté už jsem to nevydržel a šel se projít na náves k rybníku. A tam seděl takový starý pán a povídá: "Tak co, už máš vybaleno?" A já: "Mám." On na to: "Tak to zase rychle zabal a radši běž odsud. To není vesnice, to je Osvětim." Že prý tam nejsou dobrý lidi. No vidíte, já zůstal a už jsem v tomhle kraji přes čtyřicet let. A potkal jsem spoustu úžasných lidí.

Ocitl jste se najednou v úplně jiné krajině, než v jaké jste vyrůstal.
Ano, ale byl jsem nadšený. Na severu byla půda jednoduchá na zpracování - dala se zamést koštětem a člověk mohl rovnou sít. Ale zase tam nic nerostlo. A pak jsem přišel sem, viděl ty fantastické lány a tu zem, krásnou, voňavou. Tady to bylo oproti severu neskutečně úrodné. V chlévech nádherný dobytek, plné žlaby vojtěšky. A všude chmel.

Vzpomínám si, jak mi nikdo nevěřil, že umím drátkovat. Říkali mi: "Takovej hubenej kluk z pohraničí, co ten nám bude vykládat." Ale protože jsme byli na odborné škole, jezdívali jsme každý rok právě na drátkování. Tak jsem nasedl na motorku, jel na chmelnici a hezky jim to ukázal.

Kam zmizely? Cestou sem člověk na chmelnici téměř nenarazí.
Bylo jich tu hodně. Je to škoda, jejich likvidací se úplně změnil ráz krajiny. V druhé polovině devadesátých let se za chmel platilo velice málo. Přitom jeho pěstování je velmi náročné - jak na pracovní sílu, tak i na techniku. Chmel se prostě nevyplácel.

Jedna z nejlepších úrod chmele byla právě v roce 1968. Když do vsi přijely ruské tanky, většina česáčů utekla a na chmelnice se nechtěla vrátit. Ale po pár dnech přišli pracovat mezi tanky. Dodnes je za to obdivuji.

Profil

Petr Niesner Je mu 63 let, je ženatý, má dvě dcery a dvě vnučky. Studoval střední zemědělskou školu v Děčíně-Libverdě. Celý život pracoval jako agronom, později se stal jednatelem zemědělské společnosti Agro Plchov. I když už pobírá důchod, stále pracuje a pořád ho to baví. Rád cestuje po Česku, má rád hudbu, s chutí si zazpívá s kapelami svých kamarádů.

Jak jste se po zániku zemědělského družstva dostal k půdě?
Se změnou režimu přišla samozřejmě doba vracení pozemků a majetku. Mezi vlastníky byla spousta těch, kteří chtěli v zemědělství pracovat a těšili se na to. Ale i řada takových, kteří nevěděli, co s nabytými pozemky dělat.

No a já zas nic jiného neuměl, a navíc jsem tu práci měl rád. Tak jsme ještě se čtyřmi společníky dali dohromady firmu a pozemky jsme si pronajali. Máme asi 1 100 hektarů, pěstujeme už jenom řepku, ječmen a pšenici.

A zvířata?
Máme asi 40 prasnic k chovu a prasata na výkrm. Na jejich krmení zužitkujeme nekvalitní zbytkové obilí. Chovali jsme také býky a krávy. Jako zemědělci jsme to považovali za jasnou věc - máme pozemky, tak na nich bude dobytek. Nakonec se ukázalo, že neseženeme lidi, kteří by se o něj starali. A tak jsme jednou stádo naložili do kamionů, rozloučili se a poslali je směr Francie. Občas se podívám kolem vesnice a je mi líto, že se tu nepase ani jedna kráva. Na venkov podle mě patří.

Jak vypadá váš pracovní den?
Začínám v půl sedmé ráno. Sejdeme se se spolupracovníky, dáme si kávu, rozdělíme práci podle toho, co je třeba dělat na polích, co je nutné opravit a tak dále. Kromě řízení, které děláme dohromady, také musíme pracovat na polích, takže dokážu sednout na traktor a celý den orat. To mimochodem dělám moc rád.

Dařilo se vám vždycky dobře?
Byly roky, kdy jsme se museli zadlužit, abychom měli na nájem. To ani moje žena nevěděla. Ale díky tomu, že jsme si půjčili, jsme tu dodnes. Jsme prostě optimisté. Letos vypadá úroda nadějně. Nejhorší by bylo, kdyby teď přišly kroupy. To už se nám taky stalo. Navíc toho roku ještě shořel seník. V těch okamžicích si říkáme, že letos je to naposledy. Ale na podzim zase všechno připravíme, zasejeme, pak to vyleze, my se těšíme a lítáme kolem toho.

Máte dost zájemců o práci?
Většina sedláků má v základním stavu sebe a rodinu a na sezonu si berou výpomoc. Lidi, kteří chtějí pracovat v zemědělství, se nehledají snadno. To když jsem byl dítě, takové věci zajímaly na vesnici každého kluka. My zaměstnáváme lidi celoročně - v zimě opravují, uklízejí a v létě, kdy je práce víc, pak nemáme problém sehnat pomocníky.

S jakými zásahy do krajiny se nemůžete smířit?
Pamatuji si na dobu, kdy se likvidovaly meze mezi poli. Byla to mánie, zemědělství se modernizovalo, kupovaly se větší stroje a začala se spojovat pole. My jsme se tehdy s kolegou vzepřeli a některé meze zachránili. Nakonec se ukázalo, že rozmanitost krajiny má své výhody. Kdyby tady nad vesnicí rostla samá kukuřice, první pořádná bouřka by obec vyplavila.

Jak vidíte svou budoucnost?
Těžko říct, co bude, ale nechce se nám podnik opustit. Vnučka Andulka - i když ji varuji, že se nadře - stále tvrdí, že půjde příští rok studovat vysokou zemědělskou školu. Koneckonců, traktor řídila poprvé, když jí bylo pět let.