K čemu bruntálská rupie?

Společná evropská měna má nejen svoje zastánce, ale i odpůrce. Ti používají řadu argumentů, z nichž některé nelze brát na lehkou váhu. Pokusme se některé z nich stručně zhodnotit.

Námitka č. 1:

V minulosti existovaly různé měnové unie, ale většina z nich nakonec skončila špatně: latinská a skandinávská měnová unie v 19. století, měnová unie Velké Británie a Irské republiky ve 20. století, česká a slovenská měnová unie, která v roce 1993 nepřežila ani čtvrt roku.

Odpověď:

Měnové unie založené v 19. století skončily s první světovou válkou, která přinesla záplavu peněz tištěných jednotlivými národními bankami. Rozdílná míra inflace v jednotlivých zemích způsobila neudržitelnost původních paritních směnných kurzů. V případě Irska šlo v roce 1979 o jednostranné odstoupení, protože Irové nechtěli trpět inflační politikou britské vlády. Česko-slovenská měnová unie se rozpadla v důsledku nedostatku politické vůle obou států dodržovat konzistentní měnovou a fiskální politiku. Úhrnem: alfou a omegou fungování měnových unií mezi státy je politická vůle dodržovat závazky, které z existence jednotné měny vyplývají. Politická vůle členských zemí Eurozóny bude trvat tak dlouho, dokud se jim euro vyplatí.

Námitka č. 2:

Náklady spojené s eurem převýší jeho ekonomický přínos, protože jedenáct zemí Eurozóny netvoří optimální měnovou oblast. Spojeným státům trvalo 150 let, než výhody společné měny (USD) převážily náklady spojené s jejím udržováním (oblíbený argument Václava Klause, který vychází ze studie, jejímž autorem je Hugh Rockoff z Rutgers University).

Odpověď:

Profesor Rockoff má pravdu: teprve ve 30. letech 20. století se USA přiblížily ideálu optimální měnové zóny. Ale proč byla do té doby společná měna Americe spíše ke škodě? Protože umožňovala rychlé šíření regionálních bankovních krizí po celé federaci. V dobách, kdy neexistovala centrální banka (do roku 1913) nebo kdy centrální banka ještě neměla potřebné zkušenosti se zvládáním bankovních krizí (do konce 30. let), byla společná měna pro USA mnohdy těžkým břemenem, například během hospodářské krize v 90. letech 19. století. Od třicátých let se však velmi výrazně zlepšila úroveň centrálního bankovnictví, bylo zavedeno povinné pojištění vkladů, komerční banky postupně zavedly velmi kvalitní risk management - to vše platí pro USA i pro Eurozónu. Systémové riziko - nebezpečí vypuknutí rozsáhlé bankovní krize - je dnes účinně minimalizováno. Klausův argument proti euru vypůjčený z Rockoffovy studie je tedy ve skutečnosti argumentem ve prospěch eura, pokud vezmeme v úvahu potřebné souvislosti.

Námitka č. 3:

Společná měnová politika v rámci eurozóny může být nevýhodná pro některé regiony.

Odpověď: Ano, může. Ale i v rámci České republiky může být pro některé regiony nevýhodná politika prováděná centrální bankou v Praze. Teoreticky by například Bruntálsko nebo Mostecko mělo mít volnější měnovou politiku než Praha. Suverenita krajů by díky samostatné měně zajisté vzrostla, což by se mohlo líbit místním politikům. Směnárníci by si také rádi přivydělali na poplatcích za obchody s pražskou hřivnou, mosteckým piastrem, bruntálskou rupií nebo brněnským dirhamem. Zda bychom na tom v praxi byli lépe? Sotva: zvýšené měnové riziko a transakční náklady by bezpochyby převážily nad výhodou samostatné měnové politiky. Evropa jde opačným směrem. Ekonom Adrew Rose z University of California uvádí, že vzájemný obchod mezi členskými zeměmi Eurozóny by se díky jednotné měně mohl až zdvojnásobit. Bourání bariér ekonomice prospívá a tato skutečnost je silnější než teorie optimálních měnových oblastí. Připouští to i největší žijící autorita v tomto oboru, nositel Nobelovy ceny Robert Mundell, který je velkým přívržencem eura, a dokonce uvažuje o budoucím vzniku společné světové měny.

Autor je analytik globálních kapitálových trhů [e-mail]