Každého potěší, když slyší své jméno

Představování se řídí mnoha různými pravidly. Při některých příležitostech je na nás, jestli zůstaneme v anonymitě nebo ne. Nepředstavujeme se, pokud jde jen o informativní rozhovor, například dotaz na cestu, nebo ptáme-li se v restauraci na volné místo. Pokud si s někým povídáme déle, třeba při delších cestách ve vlaku nebo v letadle, je slušné se představit.

Při náhodném setkání se známým, v případě, že nejsme sami, není třeba další osoby vzájemně představovat. Potom se nepouštíme do delšího hovoru a nenecháváme doprovod čekat. Představovat se můžeme také sami, při návštěvě organizace či instituce, kde chceme projednat své osobní záležitosti. Na představování nezapomínáme ani při telefonickém hovoru.

Na různých akcích či setkáních býváme představováni třetí osobou. V takovém případě se představuje mladší staršímu, podřízený nadřízenému, méně významná osoba osobě významnější. Muž se sice ženě představuje jako první, ruku podává první žena.

Když potkáváme najednou více osob, nejprve představíme navzájem ostatní a nakonec sebe. Tato setkání by měl doprovázet nejen milý úsměv, ale i pár zdvořilostních slov: „Těší mě.“ Nebo: „Rád vás poznávám, mám radost, že se setkáváme, hodně jsem o vás slyšel.“ Dbejte na to, aby nenastala trapná situace -rozpačité ticho.

Slabý stisk odradí

K představování patří také většinou podání ruky. I tady existují určitá pravidla. Podává-li si ruce více osob najednou, dáváme pozor, aby se ruce nepodávaly takzvaně „křížem“ mezi více osobami nebo přes nějakou překážku, například stůl. Mnoho o nás také vypovídá stisk ruky. Měl by být krátký a pevný. Ne však moc silný, ale ani takzvaná „leklá ryba“, kdy nám ruka podávajícího zůstane nepříjemně viset v té naší. Zrovna tak není dobré potřásání oběma rukama. Na druhé působí rovněž nepříjemným dojmem zpocené nebo vlhké ruce.

Ne se všemi si podáváme ruku. Osobním řidičům, řidičům taxi, pokojským, číšníkům nebo vrátným pouze odpovídáme na pozdrav.

Pozor na oslovení

Představujeme se celým jménem. Někteří lidé ke svému jménu přidávají i titul. Tyto společenské rituály by se měly odehrávat vestoje. Naprostou samozřejmostí je, že se dotyčnému díváme do očí. I oslovením vyjadřujeme náš vztah k osobě, se kterou právě hovoříme. Někdy se dopouštíme chyby, že začínáme mluvit rovnou k věci, aniž bychom navázali oslovením neformální kontakt. Pamatujme si, že každý rád slyší své jméno, nehledě na to, že oslovení na začátku hovoru je základ slušnosti a otevírá prostor pro navázání hovoru.

V nemocnicích nebo recepcích se používají takzvané visačky na klopách uniforem, na kterých si můžeme přečíst jméno osoby, se kterou potřebujeme hovořit. Rozhodně nezačínáme větu „Haló!“, „Hele, vy tam!“ nebo „Poslyšte...“. Pokud člověka neznáme, oslovujeme zásadně: „Pane, paní, slečno.“ Také nezapomínáme na správné skloňování jména. Dáváme pozor, abychom nezkomolili dotyčnému jméno a abychom si ho zapamatovali pro příště.

Tykejte z rozmyslem

Někdy přemýšlíme nad tím, kdy si začít se svými známými nebo kolegy tykat. Najít vhodný čas je otázkou taktu a empatie, ale i zvážení, jestli tohoto kroku nebudeme příště litovat. Tykání je důvěrnější forma komunikace, a tak není vhodné ho příliš uspěchat. hajkova@agentura-style.com

Co dělat, abych dostal zaslouženou odměnu? Čtěte ZDE. 

 

,