Agrese naštěstí neznamená hned fyzický útok. Má mnoho mírnějších podob - všechny jsou však aspoň trochu nepříjemné: hádavost, povýšená samolibost, filozofie „tento názor je dobrý, protože je můj“, tendence jízlivě odporovat... až po zdvořilou námitku, která také není ničím jiným než takovou miniaturní agresí.
Existují i jiné negativní emoce než ty agresivní. Třeba emoce z rodiny smutků nebo strachů. Když je někdo vedle nás smutný a my jej upřímně utěšujeme, rozebíráme, pak má tendenci být smutný méně.
Obdobné je to se strachem. Konejšení „no tak už se neboj“ vede běžně k menšímu strachu. Ne tak u vzteků a agresivit. Vaše logická námitka zuřícímu šéfovi „šéfe, nerozčilujte se, nezvyšujte hlas“ vede k této odpovědi: „Já že ZVYŠUJI HLAS???“ A z toho šéfova řevu až okna drnčí. Logické důvody, trpělivé vysvětlování - to je to nejhorší, co můžete rozzuřenému kritizujícímu šéfovi udělat. „A co tedy mám dělat?“ ptáte se - sami možná trochu podrážděně. „Mám tedy mlčet a dát mu mlčením vlastně za pravdu?“ Nevyslovit argumenty - špatně; vyslovit je - ještě hůře.
Co tedy, když třetí možnost přece není?
Nebo je? Tou třetí možností je určitá kombinace dvou výše uvedených! V první fázi takové šéfovy kritiky nic neřešte - jen nechte z jeho bolavé rány vytéci všechen nahromaděný hnis. Přikyvujte na jeho sebevětší nesmysly, že mu to tak může připadat, že má nárok na vlastní názor, na rozčilení... Vy s ním tak souhlasíte. A on těžko bude proti vašemu souhlasu něco namítat.
Těžko začne ječet, že on sám nárok na vlastní názor nemá. Pára se upouští. Vlády se začíná ujímat rozum. Můžete ještě trochu apelovat na šéfovo hrdé EGO (tím si můžete být jistí jako máločím) a uvést, že on je nejméně tak dobrý posluchač jako vy. A když vy jste dokázali vyslechnout jeho argumenty, tak on to dokáže přinejmenším stejně pozorně. A můžete konečně mluvit k věci. Poslouchat vás sice nechce, ale lepším posluchačem než vy se cítí stokrát více! To převáží. Stoprocentní účinek nezaručuji, citelnou úlevu však ano! Nacvičujte, až zase začne šéf zuřit.
