Znáte ten pocit, kdy jedete ve výtahu s cizími lidmi, cítíte se nepříjemně, těžko se vám dýchá, ve vzduchu je napětí? Když výtah zastaví, uleví se vám? Je to proto, že neznámí spolucestující vnikli do vaší intimní zóny, kam byste je dobrovolně nevpustili. „Člověk, i když si to neuvědomuje, si střeží své teritorium stejně jako většina zvířat,“ říká brněnská psycholožka Zdeňka Židková. „Každý má sice svůj intimní prostor jinak velký, všichni však prožívají stres při jeho narušení.“
Zóna, kam je vstup povolen většinou jen partnerům, dětem či nejbližším členům rodiny, nejčastěji sahá do vzdálenosti 45 či 50 centimetrů od těla. „Je to jakási pomyslná bublina, která nám slouží jako bezpečné, ochranné pásmo. Tento prostor nemáme pod kontrolou očí, pustíme tam proto jen toho, komu věříme,“ vysvětluje konzultant Tomáš Libert z personální společnosti Force 1.
Pronikne-li do naší intimní zóny nezvaný host, tělo se cítí ohroženo a spustí obranné mechanismy - svaly se napnou k útoku či útěku, zrychlí se dech a tep.
Každý má čtyři zóny
Teorie amerického antropologa Edwarda Halla rozlišuje ještě další tři zóny: osobní zónu ve vzdálenosti 45 až 120 centimetrů, společenskou zónu od 120 centimetrů výše a veřejnou zónu, která začíná za hranicí 3,6 metru.
Osobní zóna odpovídá délce natažených paží. Dostanou se do ní všichni, s kým si podáváme ruku. Udržovat ji déle se hodí při neformální komunikaci a mezi přáteli.
Pracovní jednání se nejčastěji odehrává ve společenské zóně, tedy minimálně 120 centimetrů od těla. Pokud se kolegové lépe znají, přecházejí zpravidla do osobní zóny.
Ve veřejné zóně (nad 3,6 metru) se setkáváme se zcela cizími lidmi na ulici, kterých se například ptáme na cestu.
Konkrétní vzdálenosti, do kterých zóny sahají, jsou spíše modelové. V praxi se u jednotlivých lidí liší. Obyvatelé venkova, kteří jsou zvyklí na větší prostor, mají intimní zónu větší než lidé, kteří vyrostli ve městě a odmalička zažívali tlačenice na ulicích či v MHD.
„Ženy stojí obvykle blíže než muži,“ poznamenává lektorka komunikace Eva Štichová. Lidé mají podle ní tendenci používat větší vzdálenosti také s rostoucím věkem. Děti k sobě stojí mnohem blíže než dospělí, více si navzájem důvěřují.
Eva Štichová poukazuje i na význam společenského postavení dvou lidí. „Stejně postavení lidé si navzájem udržují menší odstup než nadřízený a podřízený. Výše postavený člověk se může k podřízenému přiblížit více než on k němu,“ vysvětluje Štichová.
Vyzkoušejte si, zda je vám příliš blízká přítomnost šéfa stejně příjemná jako kolegy, se kterým denně spolupracujete a jste ve firmě na téže úrovni. Zpravidla tomu tak nebude. Člověka, který má nad vámi „moc“, si raději udržujete v bezpečném odstupu.
Jak slušně vycouvat
Protože lidé vnímají svůj osobní prostor rozdílně, často se stává, že se k vám například kolega přiblíží tak, že je vám to nepříjemné. Přestanete vnímat, co říká, a hledíte jen na to, jak se zbavit pocitu ohrožení a rozhovor ukončit. Jak to v rámci slušného chování vyřešit? „Můžete se samozřejmě sami oddálit. Lepší je však úkrok stranou, ne dozadu. Tím bychom totiž dávali najevo svou podřízenost,“ radí Tomáš Libert.
Dalším trikem je vytvořit si mezi sebou a „narušitelem“ ochrannou bariéru. „Pokud držíme v ruce nějaký předmět, můžeme ho použít na svou obranu, například spis s deskami,“ upřesňuje Eva Štichová.
Doporučuje o krok poodstoupit a předmět, který máte v rukou, naklonit do takové pozice, jež druhému nedovolí znovu proniknout do vaší intimní zóny.
Jak vnímáme prostor kolem sebe
- Intimní zóna (asi 15-45 cm)
- Pouštíme tam jen nejbližší - partnery, děti, členy rodiny
- Osobní zóna (asi 45-120 cm)
- Komunikace s přáteli, rozhovor a jednání s blízkými kolegy
- Společenská zóna (asi 120-360 cm)
- Pracovní schůzky, rozhovor s nadřízeným, prodavačem v obchodě
- Veřejná zóna (asi 360 cm a více)
- Vystoupení na veřejnosti, letmé setkání s cizími lidmi
