V podnikové praxi může někdy dojít ke střetu nebo kolizi různých právních předpisů. Na vrcholu celé hierarchie je ústavní zákon. Dále pak následují zákony, které schvaluje parlament, pak nařízení vlády, které většinou doplňují nebo rozvádějí ustanovení zákonů, a vyhlášky jednotlivých ministerstev, které upravují některé závažné předpisy v oboru působnosti ministerstva. Další v pořadí jsou kolektivní smlouvy vyššího stupně, které upravují vztahy mezi zaměstnavateli a zaměstnanci a nároky zaměstnanců v určitém oboru. Pak následují podnikové kolektivní smlouvy, které jsou uzavřeny mezi oprávněnými zástupci odborových organizací a oprávněnými zástupci zaměstnavatelů a jsou závazné pro obě smluvní strany. Neplatná by byla pouze kolektivní smlouva, která by nebyla písemně uzavřena a podepsána na téže listině. Neplatná by byla ta část kolektivní smlouvy, která by:
a/ byla v rozporu s právními předpisy,
b/ upravovala nároky zaměstnanců v menším rozsahu než kolektivní smlouva vyššího stupně,
c/ zaručovala zaměstnancům mzdové nároky ve větším rozsahu, než je rozsah stanovený kolektivní smlouvou vyššího stupně jako nejvýš přípustný, a to pouze v části přesahující tento nejvýše přípustný rozsah.
Když není ustavena odborová organizace nebo kde neuzavřela kolektivní smlouvu, upravuje vztahy mezi zaměstnavatelem a zaměstnanci, jakož i nároky zaměstnanců nad rámec daný pracovněprávními předpisy, vnitropodnikový předpis. Když dojde ke kolizi mezi vnitropodnikovými předpisy a kolektivní smlouvou, například když odborová organizace byla založena později a kolektivní smlouva upravuje odchylně některé nároky zaměstnanců, pak je platné znění kolektivní smlouvy, která je nadřazena vnitropodnikovému předpisu. Takzvané »příkazy ředitele« vydávané písemně jsou rovněž určitým druhem vnitropodnikových předpisů a ustanovení kolektivní smlouvy je jim v případě kolize nadřazené.
- čtvrtek 24. června 1999
