Finanční gramotnost je porozuměním tomu, jak rozumně a obezřetně nakládat s penězi, především příjmy, výdaji, úsporami či investicemi. Je nástrojem, umožňujícím mít své peníze pod kontrolou, a nečinit rozhodnutí, která nás mohou dříve či později finančně či dokonce existenčně ohrozit.
Finanční gramotnost je důležitá vždy a v jakékoli situaci. Její nedostatky vycházejí však rychle najevo především v krizových dobách. V podmínkách pandemie ji lze chápat jako důležitou součást osobní imunity vůči nepředvídaným otřesům světa.
Má-li proto současná krize přinést i svá pozitiva, mělo by se k nim zařadit důsledné a široké respektování pravidel finanční gramotnosti. Platí to tím spíše, že tato pravidla nejsou nijak složitá. Pokusme se je shrnout v sedmi hlavních bodech.
1. Naše rozhodnutí mají své důsledky
Východiskem finanční gramotnosti je uvědomit si, že naše současná i budoucí finanční situace je v rozhodující míře závislá na našich vlastních finančních rozhodnutích. Jakkoli se do finančních problémů můžeme občas dostat i bez vlastního přičinění, ve většině případů je nelze a nemá smysl svádět na rozhodnutí či důsledky činnosti jiných.
Finanční rozhodnutí, která provádíme, by proto měla být odpovědná. Vyjádřeno jinak, měla by brát v úvahu jejich pravděpodobné a občas i dlouhodobé důsledky.
Respektovat toto pravidlo neznamená nic jiného než své výdaje i trvalejší výdajové návyky pravidelně a trvale sledovat, a to s odstupem určitého počtu dní. Cílem je odhalit a omezit výdaje, které jsou neuvážené a nepotřebné, a mohou bránit dosažení našich dlouhodobějších finančních či životních cílů, nebo vést dokonce ke ztrátě naší finanční nezávislosti. Patří k nim i výdaje na nákupy zdánlivě laciného zboží, drahého ve skutečnosti za jakoukoli cenu, nebo za gambling, pro který krize bývají úrodnou půdou.
2. Sestavování a sledování rozpočtu
Klíčovým pravidlem obezřetného nakládání s finančními prostředky je i to, že naše příjmy by měly převyšovat naše výdaje. Nástrojem může být pravidelné, nejlépe měsíční rozpočtování příjmů a výdajů a udržování mírně přebytkového osobního či rodinného rozpočtu.
Naše finance by se na základě tohoto pravidla měly navíc odehrávat i v rámci rozpočtu, který si uchovává svou relativně stálou vnitřní strukturu, tvořenou například výdaji na bydlení, stravu, odívání, dopravu apod.
Tuto strukturu lze odvodit na základě dlouhodobější skladby našich potřeb i dlouhodobějších zkušeností. Příkladem může být pravidlo, podle kterého bychom na bydlením (formou nájmu nebo hypotéky) neměli vydávat více než 25 procent příjmů. Dodržování této skladby zajišťuje, že naše výdaje jsou „rozumné“, a to v tom smyslu, že odpovídají našim potřebám.
3. Opatrné nakládání s dluhy
Třetí pravidlo finanční gramotnosti úzce souvisí a předchozím.Týká se opatrného zacházení s dluhy.
Jan Urban (1953)
 |
Předpokladem je nepodlehnout vábení bank a dalších finančních institucí, jež trvale a dlouhodobě cílí na naši „finanční nedočkavost“. Vycházejí z toho, že za možnost získat určité věci hned, jsme ochotni si připlatit, často i proto, že nejsme schopni krotit svůj sklon k „impulzívnímu nakupování“.
Cena za okamžitou spotřebu, placená formou úroků, však může být vysoká, a to zejména tam, kdy na dluh nefinancujeme jen své důležité, často celoživotní investice, například na bydlení, ale i běžné spotřební výdaje.
Tyto formy zadlužení bývají spíše tím, co nám v možnosti uspokojení důležitých budoucích potřeb brání, či co nás o naši budoucnost dokonce okrádá. Koupě posledního modelu mobilního telefonu uskutečněná na dluh, motivovaná snahou ukázat se s ním na instagramu, která nás přivede do finanční pasti, tak může přijít skutečně draho.
Při rozhodování, zda se bez určitého předmětu obejít, nebo si jej pořídit na dluh, nám pomůže, když si položíme otázku, do jaké míry chceme své vydělané peníze použít pro svou osobní potřebu, a do jaké míry s nimi chceme financovat potřeby bank. Finanční gramotnost většinou velí dát přednost sobě. S klidem v duši můžeme vycházet z toho, že většina bankéřů naši podporu nepotřebuje.
4. Polštář hotovosti
Hotovostní polštář je nouzový fond, který si vytváříme na pokrytí svých životních nákladů pro případ ztráty příjmu. Slouží však i na pokrytí nepředvídaných výdajů, které se v každodenním životě téměř vždy dříve či později vyskytnou.
Bez hotovostního polštáře nelze žít, a jeho vytvoření by proto mělo být jednou z priorit našeho nakládání s penězi. Jeho účel je zřejmý – nedostat se finančně do úzkých, a zabránit tomu, abychom byli v případě výpadku příjmů nuceni své výdaje financovat za cenu vysokých úroků, například z kreditních karet.
Základním předpokladem vytvoření tohoto fondu je kontrola našich výdajů. Prakticky ho totiž můžeme vytvořit například tak, že se rozhodneme po určité období zdržet určitých vydání, především těch, která nejsou nezbytné.
Rozsah tohoto fondu se zpravidla doporučuje v řádu alespoň 3 až 6 měsíců životních nákladů. Jeho skutečná výše by však měla záviset především na tom, jak stálé nebo naopak kolísavé jsou či mohou naše příjmy být. Rozumný měsíční příspěvek do hotovostního polštáře může tak být v rozsahu 5 až 10 procent našich příjmů.
Pokud si nejsem jistí, zda svůj hotovostní polštář udržíme, může být vhodnější mít příslušné prostředky uloženy na samostatném bankovním účtu. I s prostředky polštáře hotovosti bychom však měli nakládat rozumně, a nepoužívat je proto například k hromadným nákupům, motivovaným zbytečnými obavami.
5. Jasné finanční cíle
K dodržení pravidel finanční gramotnosti nám mohou pomoci jasně finanční cíle, ke kterým se sami před sebou zavážeme.
Bez nich nám totiž často hrozí, že své finanční závazky či pravidla rozhodování opustíme a soustředíme se jen na svá bezprostřední přání a potřeby. Pro větší účinnost může být namístě si své finanční cíle zachytit písemně.
6. Úspory pro stáří
Uspořené prostředky budeme potřebovat i pro dobu, kdy se naše příjmy v důsledku vyššího věku sníží. Ve vyspělých ekonomikách se úspory pro stáří zpravidla pohybují v řádu 10 procent měsíčních příjmů.
Dlouhodobé úspory by pro nás měly i „pracovat“, tedy přinášet výnos. Při investování těchto úspor bychom však neměli propadnout představě, že vysoký výnos můžeme očekávat především od „rizikověji“ uložených peněz.
Chcete spokojené stáří? Porovnejte si nabídky, jak se zajistit. |
Vyšší riziko investic není žádnou zárukou vyšších výnosů, jakkoli se nám to občas různí investiční poradci snaží namluvit. Vyšší výnosy rizikovějších investic jsou prostě jen odrazem toho, že našim investicím hrozí ztráta, a ti, kdo je prodávají, za ně musí v podobě výnosů nabídnout více. Přistupovat bychom neměli ani na představu, že když disponujeme prostředky, o které tzv. můžeme přijít, protože se bez nich možná do budoucna obejdeme), měli bychom je uložit do rizikovějších aktiv.
Zásady finanční gramotnosti říkají, že všechny naše finanční prostředky by pro nás měly mít stejnou hodnotu, a není proto důvod vystavovat některé z nich vyššímu riziku ztráty. Naší snahou by mělo naopak být hodnotu těchto prostředků, bez ohledu na oblast, do které je investujeme, zmnožit. To pochopitelně neznamená, že bychom je nemohli uložit do různých oblastí a udržovat i odlišnou úroveň jejich likvidity.
7. Složené úročení
Sedmým pravidlem finanční gramotnosti, a pravděpodobně tím nesložitějším, je pochopení složeného úrokování, označovaného též (údajně díky Einsteinovi) jako „osmý div světa“.
Složené úrokování z nás na základě pravidelného investování několika tisícovek měsíčně může (za příznivých úrokových okolností) díky úrokům z úroků učinit ještě před tím, než půjdeme do důchodu, milionáře. Na základě téhož principu nás však může i nevysoká půjčka s vysokým úrokem na dlouhé roky finančně ochromit, někdy až do konce života.
Nejjednodušší formou tohoto principu je tzv. pravidlo 72. To říká, za jak dlouho se naše investice při určité úrokové sazbě zdvojnásobí. Tak například při 2% úrokové sazbě bude tato doba představovat 72/2, tj. 36 let, při 12% sazbě jen 6 let.
Důsledek tohoto pravidla je jednoduchý: čím dříve v životě s úsporami a investováním začneme, tím dříve na tom finančně budeme podstatně lépe.
