Kritické myšlení studentům pomáhá

Pedagogové si už léta lámou hlavu nad tím, jak dosáhnout efektivnějších způsobů výuky, aby škola mohla být co nejpřínosnější pro životní praxi. Samostatné dobývání informací, jejich formulování, porovnávání, vyhodnocování a diskuse o nich, to je základ nových metod výuky, které vedou děti už od základní školy ke snadnější orientaci ve společnosti a lepšímu uplatnění v zaměstnání. Program běží už v devatenácti zemích střední a východní Evropy. Česká republika je jednou z nich.

"Vzdělávací program Čtením a psaním ke kritickému myšlení je otevřený, ale provázaný systém efektivního vzdělávání, který se dá použít v jakékoliv třídě. Zdůrazňuje prožití učebních činností a následnou analýzu výuky. Neklade přitom zvýšený důraz na pedagogické, psychologické či teoretické poznatky. Je určen pedagogům, kterým jde o to, aby se dětem lépe učilo," vysvětluje Ondřej Hausenblas z Pedagogické fakulty Univerzity Karlovy, jeden z propagátorů kritického myšlení.

Děti jsou sebevědomější

V 5. B Základní školy Chlupova v Praze 5 začíná hodina literární výchovy. Ve třídě, kde se učí podle nových metod s názvem kritické myšlení, nezasvěcený znejistí, jestli zrovna není přestávka nebo tam neprobíhá nějaká hra. Učitel používá takovou strategii vyučování, která v ničem nepřipomíná výklad, při němž žáci ani nedutají. Metody výuky nejsou vázány ani na určité předměty, ani na typy škol. V minulých hodinách děti probíraly drama a dnes budou opakovat látku tak, že ve skupinkách v jednoduchých převlecích předvedou vybrané dramatické žánry: operu, muzikál, činohru a balet. Našly si spoustu informací, nacvičily ukázky a těší se, jak je v následné diskusi ostatní ohodnotí a na co se jich budou ptát. Třídní učitelka Blanka Staňková však jejich dychtivost usměrňuje. "Nejdřív si zapíšeme kritéria hodnocení," řekne a děti navrhují, co by mohly hodnotit, kolik hledisek potřebují, kolik bodů za co budou udělovat. Domlouvají se mezi sebou, ale nepřekřikují se. "Jakmile zapíši dohodnutá pravidla na tabuli, sesednou se děti kolem koberce a každý sám vystoupení jednotlivých skupin boduje. Někteří hodnotí provedení ukázky, jiní zapisují své názory, diskutují o dodržení správné formy, souhru účinkujících, kvalitu hereckých výkonů, dodržení scénáře i celkový dojem. Snažíme se dodržovat systém dvě pochvaly a jedna připomínka. Ze začátku to dělalo dětem problémy, viděly stejně jako dospělí, které na seminářích učím kritickému myšlení, hlavně chyby. Ale už si zvykly," dokládá Blanka Staňková. Děti si počínají naprosto samostatně, vypadá to, že jim tahle výuka náramně vyhovuje. "Metodami kritického myšlení učím už třetím rokem a přesvědčila jsem se, že se děti lépe vyjadřují, jsou sebevědomější, aktivně se zapojují do diskuse o tématech, ke kterým dříve neměly co říct. Učím tak matematiku, naposledy jsme probírali goniometrické rovnice. Zadané příklady putovaly po skupinách a vždy jeden žák své řešení vysvětloval ostatním ve skupině. S výsledkem jsem byla spokojená, i když se našli tací, kteří si stěžovali na rychlé tempo nebo něco nepochopili. Jiní zas ocenili to, že jim nikdo nevyvracel vlastní názor. Každý sám za sebe se musel postarat, aby látku uměl," uvádí Jaroslava Škrobánková z Gymnázia ve Vítkově u Opavy. Proces učení, který vede ke kritickému myšlení, probíhá ve třech fázích. Nejprve učitel zadá téma a začíná průzkumem. Ptá se žáků: Co víte nebo co si myslíte, že o tom víte? Jaký k tomu zaujímáte postoj? A nechá je deset minut, aby přemýšleli a psali si. Děti vědí, že jim nikdo nebude opravovat pravopisné chyby, kontrolovat styl, sloh, osnovu. Beze strachu z textu píší, co je napadá. Říká se tomu volné psaní. Na základě výchozích záznamů pak společně názory, někdy zdánlivě bezcenné, posuzují. Přou se, souhlasí či nesouhlasí a postupně si informace třídí. Učitel nebo žák přesně zaznamenává výpovědi na tabuli, nevylepšuje je. Ze souhrnu poznatků, tvrzení a domněnek na tabuli vyplývají první otázky. Ptají se: Jak to tedy bylo? Já si myslím, že tohle bylo později... Ještě neznají odpovědi, ale hovoří a zapisují si otázky.

Uvolněnější atmosféra

"Učení tímto stylem je pro naše školství průlomem a pedagogové, kteří je používají, jsou pro budoucí společnost nesmírně cenní. Atmosféra v takových třídách je uvolněnější a začíná se podobat francouzským a britským školám, které jsem viděl," potvrzuje profesor Jiří Cejpek, který vede výběrové semináře na Karlově univerzitě a na Slezské univerzitě v Opavě. Princip spočívá v interaktivním způsobu výuky. Děti totiž samy přicházejí na otázky, umějí se zeptat a přesvědčují se o tom, že toho dohromady hodně vědí. Od ostatních se dozvídají nové poznatky i nové pochybnosti. Nebojí se odpovídat, neboť tu neexistuje špatná odpověď - každý omyl se dá přetvořit na otázku. Pokud omyl projde a nikdo z žáků si ho nevšimne, je tu také učitel, aby žáky dovedl k tomu, jak se ptát, aby došli ke správné odpovědi. Není však jediným a definitivním zdrojem informací, nepoučuje, podporuje nejednoznačná řešení, používá nápovědy typu: Já si myslím, že... "To je skutečné učení. Osvědčuje se, když chceme informace v hlavě uchovat dlouhodobě a jde nám o to, aby se všichni uplatnili," shrnuje Ondřej Hausenblas.