Jak jste se dostal k podnikání v oboru služeb?
Moji rodiče byli oba hostinský, takže jsem k tomu měl blízko. Navíc jsem absolventem hotelové školy, obor kuchař číšník. Začal jsem u bývalého Raje, jak se to dřív jmenovalo, dostal jsem stánek na konečné a měl ukázat, co umím. Už v té době jsem to vzal za své a zvýšil jsem obrat trojnásobně.
Bohužel jsem při tom porušil pravidla a stanovy, protože jsem prodával vše, o co lidi měli zájem a ze stánku jsem udělal tak trochu smíšené zboží, což se tehdy nesmělo. Tahle pravidla mi nevyhovovala, proto jsem odešel a v roce 1989 jsem začal jako soukromník se smělým snem otevřít vinárnu s diskotékou. K hudbě jsem měl vždycky blízko, můj táta byl totiž skvělý muzikant, k čemuž nás s bráchou vedl. Rád vzpomínám, jak jsme se sešli na chatě v Davli, táta vzal kytaru, strýc housle, druhý strýc basu, společně brnkali a my děti jsme s nimi zpívaly.
|
Připravili jsme pro vás seriál rozhovorů se zajímavými osobnostmi, které se pustily do netradičního podnikání a uspěly. V jednotlivých dílech se s vámi podělí o své zkušenosti ze světa byznysu mimo jiné i známí herci, zpěváci či modelky. V předchozích dílech jste se mohli například dočíst, jaké je podnikat v showbyznysu, obchodovat s kávou či prodávat zbraně. |
Co vše jste musel podstoupit, aby jste mohl svůj podnik otevřít?
To si pamatuji jako dneska, ze dne na den se ze mě stal zedník, instalatér, truhlář a tak dále, podle toho, jaká profese byla k rekonstrukci budovy potřeba. To víte, ze začátku moc peněz nebylo, tak jsem si (s pomocí pár kamarádů) musel vystačit sám. Možná mě budete mít za blázna, ale ke zbudování vinárny jsem použil vlastní dům, takže jsme se přestěhovali do pronajatého bytu. Byly s tím potíže, ale já věřil, že dělám dobře, což se nakonec vyplnilo.
Jistěže jsem řešil i problémy s úřednickým šimlem, ty jsou pořád a všude, i když mám pocit, že snad dřív byli ti úředníci ochotnější, že spíš vysvětlili a pomohli, než dnes. Asi je to tím, že dnes podniká kdekdo...
Jsem od přírody takový poctivka, tak jsem všechny změny a úpravy konsultoval s úřady, protože myslím, že je lepší se dvakrát zeptat, než udělat nějakou chybu. To stojí potom zbytečně hodně peněz navíc. Hodně věcí jsem ale zjistil na internetu, takové ty odborné, to je dobrý pomocník.
Co bylo s vaším podnikáním dál?
Do klubu se lidi naučili chodit docela rychle, dokonce chodilo hodně lidí nejen z Prahy, ale i okolí. Bylo to dost vyhlášený, lidi se skvěle bavili, ale zase tolik peněz mi to nevydělávalo, tak jsem tam dělal takzvaně děvečku pro všechno – vařil, uklízel a dělal DJ. Svým způsobem to vlastně byla moje průprava, jak komunikovat s lidmi a naučit se je bavit. Říkal jsem tomu komerční dýžej. Hrával jsem to, co lidi chtěli slyšet, což jsem si vždycky zjišťoval.
Když se podnik zavedl, měl jste i zaměstnance...
To je pravda, ale taky je pravda to, že jsem se v některých hodně zklamal. Říká se, že zaměstnanec je mnou placený nepřítel a já to na vlastní kůži zažil. Někteří chtěli kapitalisticky žít a socialisticky pracovat, což se dost dobře neslučuje. I přes to, že měli finanční motivaci (procenta z obratu), tak kradli, dokupovali a snažili se podnikat za mě. V tomhle jsem ale pes a řídím se rčením: „Důvěřuj, ale prověřuj!“ Jakmile jsem na něco přišel, hned jsem to řešil propuštěním. Jsem si jist, že člověk, který zklame, to udělá znovu.
Proč už dnes tuhle firmu nemáte?
Když jsem začal dělat muziku jako profesionál se skupinou Maxim Turbulenc, ještě to jakž takž šlo, ale jen krátce. Pak se kšefty rozběhly natolik, že jsem vážně nestíhal, musel jsem toho tedy nechat a začít se věnovat jen Maxíkům. Okolo skupiny Maxim Turbulenc je tolik práce, navíc vedení diskotéky a hudební skupina jsou dva odlišné obory, které nelze vykonávat dohromady. Na podnikání v hostinské činnosti jste uvázaný jako pes u boudy, což mě časem taky štvalo, začalo mě naplňovat něco jiného. Být pokaždé na jiném místě, hrát a zpívat pro jiné publikum a rozdávat radost lidem jiným způsobem, než je napájet alkoholem. I proto už diskotéku s vinárnou nemám, nejdříve jsem ji pronajal, ale nebylo to k tomu, tak jsem jí v minulém roce prodal.
Podnikání jste tedy úplně pověsil na hřebík?
No, původně jsem se zařekl, že se do ničeho pouštět nebudu, ale svůj názor jsem tento rok změnil. Začínám podnikat se svým kolegou Danem, tentokrát ale předmět podnikání velmi úzce souvisí s naší branží. Pořídili jsme si aparaturu, pódium, světla a dopravu, tak abychom si mohli naše vystoupení ozvučovat podle vlastních představ. Víte, ono to pokaždé nebylo s tím zvukem na našich koncertech vždycky zrovna nejlepší, což nás štvalo. Chceme být nezávislí, což lze jen s vlastním týmem profíků.
Na pódium a aparaturu, která je rozsáhlá, aby splňovala jakékoli požadavky, mám pronajatý sklad. Jedná se ale o barterový pronájem, tedy protislužbu, což je prima.
Když už jsme si všechny ty věci pořídili, napadlo nás, že je nemusíme užívat jen pro svá vystoupení, a tak jsme založili agenturu, v níž poskytujeme kompletní servis okolo kulturní činnosti, tedy akce na klíč. Výhodou je i fakt, že dokážeme ve vlastním studiu natočit spoty, zprostředkovat kohokoli z umělců a ještě k tomu máme nonstop dopravu.
Je pro vás vaše práce metou?
Kdepak, tou je moje rodina. Mám skvělou, tolerantní ženu, tří a půl leté dcery, takové dva malé ďáblíky s andělskou tváří, co se perou a kočkujou a já si to vychutnávám. Trochu mi vadí, že mi stejně jako u mé starší dcery z prvního manželství (22 let) jejich dětství protéká mezi prsty jako voda.
Nedílnou součástí mého já je i Maxim Turbulenc – desky, představení, koncertování a různé turné po evropské unii. To, co dělám, mě prostě baví.
